Krizový management státní správy

Udělat pořádek ve veřejných financích je mnohem jednodušší, než se nám rádoby elita národa, naši politici, snaží namluvit. To by jen pořád nesměli myslet na to, jak uplatit voliče jeho vlastními penězi, nebo hůř, penězi jiných voličů.

Zadání:

a) zbavit se dluhů

b) nikoho nezabít (nenechat umřít hlady)

c) přivést stát k efektivitě

1. Fáze - plošné škrty

Žijeme zbytečně v představě, že některé skupiny jsou prostě nedotknutelné, neboť omezení jejich příjmů je nemorální. Samozřejmě i tyto skupiny nesou svůj díl odpovědnosti, neboť uvěřily politikům, že mají nárok na vyšší životní standard, než je reálně možné. Předaly odpovědnost za své důchody do cizích rukou, jsou tedy povinni nést i negativní dopady zřeknutí se vlastní odpovědnosti. Je to kruté? Je a musí.

Ale protože nikdo nesmí umřít hlady, musí první fáze škrtů začít jinde než u důchodců - u státních zaměstnanců. U VŠECH státních zaměstnanců, učitele či lékaře nevyjímaje. Neexistuje chráněná skupina. V případě velkého průšvihu je nutné přistupovat k několikastupňovým redukcím, nejlépe děleným na příjmová pásma v násobcích životního minima, protože u nižších příjmových skupin zabírají významnou výdajovou složku základní potřeby. Poslední, co je třeba, je uvrhnutí některých celých skupin obyvatelstva do bezvýchodných situací. Redukce mezi dvojnásobkem* a trojnásobkem životního minima by se měla pohybovat na 5-10 %, na průměrné mzdě 30 %, u ústavních činitelů to může být až 80 %, číslo je přemrštěné ne proto, že by si to zasloužili, ale proto, že jako vedoucí představitelé jsou povinni jít hlavním příkladem a tak přesvědčit o správnosti kroků. (Pomíjíme fakt, že tam sedí často ti samí lidé, kteří předtím tak vesele rozhazovali a slibovali.)

Druhým krokem je pozastavení nákupů čehokoliv zbytného. Ono mají úřady často značně odlišné představy o zbytnosti a nezbytnosti, takže nejlepším řešením je úplný zákaz nákupu čehokoliv a povolovat selektivně skutečně nezbytné nákupy.

Teprve pokud stále není schodek na 0, přichází 5% snížení důchodů. Nikoho to nezabije, ale vzhledem k podílu v rozpočtu to přeci jen něco přinese.

Tuto fázi je potřeba provést co nejrychleji v řádu měsíců. Nepatří do ní zvyšování daní, redukce sociálních dávek kromě důchodů ani propouštění státních zaměstnanců, jednoduše proto, že nikdy neurčíte dopadové kombinace tolika kroků, ani nevíte, koho vlastně vyhazovat. Má to jasná pravidla hry, což vede k lepšímu přijetí veřejností. Druhé kouzlo je v rychlém poklesu rizikové přirážky u dluhopisů, které musí stát emitovat, protože těm starším končí splatnost. I kdyby se povedlo dostat rozpočet do přebytku, NESMÍ to touto fází skončit, jinak byly oběti zbytečné a podruhé je šance na úspěch skoro 0.

2. Fáze - procesy

Tato fáze je již spojena se změnou zákonů, zabírá proto delší čas, ale díky správně provedené 1. fázi bychom měli mít volný prostor k pečlivosti. Začít se musí s revizí služeb poskytovaných státní správou a činností, které provádí. Ty, které nemají opodstatnění, je potřeba zrušit a úředníky propustit. Zaměření je především na zjednodušení právního prostředí a omezení zbytečných povinností obyvatel směrem k úřadům.Přezkoumává se smysl zdanění, odstraňují se daně, které nemají smysl nebo které daní stejnou věc dvakrát a jinak, následně jsou rušeny i příslušné úřady, ušetří se za mzdy i pronájem a provoz prostor, případně se získají peníze z prodeje nepotřebných budov. Pokud stát vlastní ztrátové a jinak problémové firmy, je potřeba se jich zbavit, u zbylých ziskových nechat vstoupit partnera a transformovat na moderně řízené podniky. Akcie z těchto podniků neprodávat na zalepování děr, ale ponechat na případnou transformaci důchodového nebo jiného palčivého systému.

Další v pořadí je modernizace sociálního systému, je potřeba z něj vyházet nesmyslné výdobytky a přesměrovat ke skutečně potřebným - zdravotně a jinak postiženým lidem. Spousta věcí v sociálních systémech bývá ještě dublována v daňové oblasti. Systém musí být transparentní a efektivní, opět se mohou uvolnit další úředníci i zdroje.

3. Fáze - finále

Tato fáze již není tak svázána a dává značný prostor pro volbu mezi svobodou svázanou s odpovědností a jistotami. V této fázi jsou již definovány základní činnosti státu a vytvářejí se koncepční reformy na dlouhá období včetně nových pravidel pro motivace pracovníků ve státní správě. Zde je ten prostor zda preferovat učitele nebo lékaře či policisty. Fakticky se situace vrací do normálu, po dvou fázích by zde měla být nezadlužená a silná země s kvalitativně odlišnou státní správou. Do třetí fáze by se měla země dostat maximálně do dvou let od začátku fáze 1. Pak má vláda, která dokázala tyto věci provést, šanci, že se obhájí i v dalších volbách. Základním principem je komunikace s veřejností o směru reforem a schopnost nabídnout různé varianty řešení včetně nákladů.

Ať to dělá kdokoliv, musí si uvědomit, že řídí hašteřivý podnik s miliony akcionářů, kteří o jeho praktickém fungování zpravidla nic nevědí. Ovšem to není problém jejich, ale problém managementu, aby své kroky dokázal vysvětlit. Jedině tehdy uspěje.

Postup se dá aplikovat na úplně všechny státy včetně Řecka nebo Česka, opravdu nemá žádné opodstatnění, aby stát generoval schodky nebo zvyšoval daně, jenom to chce alespoň trošku schopné lidi do čela a poznatek, že neexistují státní zdroje, jen zdroje jeho obyvatel.

 

*dodatek: Prosím o toleranci u konkrétních násobků, měl jsem za to, že životní minimum se pohybuje na 4000, myšleny jsou tedy nejnižší platové třídy státní správy. Děkuji za pochopení.

Autor: Martin Procházka | čtvrtek 6.5.2010 19:44 | karma článku: 10,33 | přečteno: 777x