Krize

V poslední době zakopáváme o krizi neustále. Světoví politici se předhánějí, kdo nalije do ekonomiky více peněz. Naši politici se předhánějí o to, kdo nabídne lepší protikrizová opatření. Jedná se o úsměvný politický cirkus. Bohužel realizace některých opatření může krizi jedině prohloubit. Všichni vychází z toho, že je potřeba něco dělat, ale nikdo neví co. V takovám případě je opravdu lepší politika laissez faire.

Asi vůbec nejnebezpečnější nápady se týkají preferencí domácích výrobců. Používají se argumenty, že peníze domácích daňových poplatníků musejí být využity v domácí ekonomice nebo že je nutné chránit pracovní místa. Ale směrodatná pro blahobyt obyvatel celého světa je jen jedna ekonomika, a to ta světová. Subjekty z celého světa mezi sebou obchodují, aby uspokojili svojí potřebu. Státní hranice je v podstatě umělá čára, která dělí svět na menší kousky. Státy vedou statistiky za jednotlivé kousky světa a vyvozují z toho závěry, jak se těm kouskům daří. Říkají, že státy dovážejí a vyvážejí zboží, ale to je zavádějící. Zboží dovážejí a vyvážejí pouze subjekty uvnitř států, které tak činí na základě svých motivů a stát jim do nich naštěstí moc nemluví.

Nyní uměle rozdělíme svět na dva státy. První budou USA a druhý zbytek světa. V USA i ve zbytku světa je mnoho subjektů, kteří mezi sebou obchodují a hranici nevnímají. Najednou přijde ochranářské opatření v USA, které znemožní podstatné části subjektů obchodovat. Zbytek světa ztratí podstatnou část klientů, subjekty zchudnou. V USA možná bude vyšší zaměstnanost v chráněných odvětví. Ale dojde k potížím v exportních odvětvích, protože ochuzený zbytek světa nebude mít dost peněz na nákup od subjektů v USA. Podstatná část subjektů v USA zchudne. Přijde další krize. A jaký nástroj politik zvolí teď? Záměrně jsem do téhle představy nepoužil protiopatření zbytku světa. Ani nebylo nutné, aby část subjektů schudla. A to jen proto, že jejich obchodní partner je za čárou. Ochranářství není řešení, které vede ven z krize, ale je to odrazový můstek ke skoku do propasti. Svět se o tom ostatně přesvědčil ve 30. letech minulého století.

Další způsoby, jak neřešit krizi, se objevují ve výrocích politiků i v běžných časech, jenom se jim neříká protikrizová opatření. Patří jsem všechny snižování a zvyšování daní, které nikdy nepřinesou žádaný efekt, jen rozhází stabilitu rozpočtu. Směšné jsou představy o povzbuzení domácí poptávky zvýšením platů státních zaměstnanců.  Výsledkem bude pouhá díra v rozpočtu a hrstka spokojených ze sféry, která nic užitečného neprodukuje. Nesmysl je 13. důchod, opodstatnění by měl v případě vysokého růstu cen, což se ale neděje. Nejvíc je ale slyšet šrotovné. K tomu je potřeba říci, že povede k poklesu poptávky po všem jiném než po autech, což rozhodně není ideální. Na nákup nového auta totiž nevytáhnete z kapsy peníze na jeho nákup, ale vezmete si úvěr, který budete uzavírat za velmi nevýhodných podmínek a 3-7 let splácet. Tohle opatření je ideální na protažení krize. Ani překotné zvyšování investic do infrastruktury není ideální. Stát si na ně musí půjčit a banky mají omezené prostředky k vypůjčování. Raději půjčí státu a soukromé subjekty tak budou mít horší přístup k úvěrům.

Myslím si opravdu, že stát nemá dělat nic? Samozřejmě má. Laissez faire neznamená nic nedělej, ale nech nás být. Jinak řečeno, neházej nám klacky pod nohy. Správnou cestou je odstraňování překážek soukromým subjektům, které realizují ekonomickou činnost. Jednou z těch překážek může být i nedostatečná infrastruktura, ale investice do ní by měly mít rostoucí tendenci, nikoliv skokovou, protože je krize. V diplomacii je potřeba odstraňovat překážky volného obchodu, vygumovat ty umělé hranice, v domácí legislativě vyházet všechny zbytečné bariéry vstupu do všech odvětví a výjimky v daňových i jiných zákonech, omezit počet razítek a subjektivních rozhodnutí úředníka o čemkoliv. Musí být stanovena jasná a srozumitelná pravidla platná pro všechny. Krize zmizí sama, pokud politici neučiní opatření, která by ji prohloubila. Lidé, banky i podniky možná budou chvíli vyčkávat, ale postupně se opět rozběhnou úvěry, výroby a utrácení. Nestane se tak proto, že politici něco vymyslí, ale proto, že lidi omílání krize už nebude bavit a začnou opět věřit v lepší zítřky.