Dnešní den ukázal, že strategie mírového zániku severokorejského režimu příliš nefunguje. Nedochází k otvírání světu a růstu svobody, jak by zastánci nekonfliktního řešení očekávali. Naopak se konflikt stále stupňuje. Pro všechny strany, kterých se to týká, bude rozhodně lepší, pokud bude konflikt v režii USA a spojenců, nikoliv podle KLDR.
Současný stav je výsledkem konfliktu v 50. letech, kdy se nejprve severokorejci pokusili sjednotit poloostrov pod komunistickou nadvládu. Tehdy vojska OSN pod vedením USA severokorejskou armádu rozmetali, Kim Ir-sen unikl. Následně se ale do války zapojilo okolo půl milionu čínských vojáků, kterým se podařilo vytlačit spojenecká vojska zpět za 38. rovnoběžku. Téměř milión vojáků KLDR, ČLR a údajně i SSSR v následné ofenzivě prorazil linie a 4. ledna 1950 dobyl Soul. Ztracenou válku zachránil generál Ridgway, taktikou přezdívanou "mlýnek na maso" (=nepřetržitá dělostřelecká palba ze země i ze vzduchu doprovázená postupem vpřed) do konce března téhož roku vytlačil početnější komunistická vojska za 38. rovnoběžku. Ještě po následující 2 roky se bojovalo, nicméně již bez zvratů, výsledkem bylo příměří v červenci 1953.
Konflikt stál život 33 000 američanů, 3000 vojáků OSN, zabito nebo zraněno bylo 2,5 mil. Korejců a téměř milión Číňanů. Blíží se 60. výročí této války a na vztazích Jižní a Severní Koreji se nezměnilo nic. Okolní svět je ale úplně jiný. Rusko už dávno není komunistické, Čína má dnes blíže ke kapitalismu než ke komunismu. Nezměněná KLDR se stává nevyzpytatelnou přítěží i pro samotnou Čínu, která nad ní dlouhou dobu držela ochranou ruku. KLDR má milion mužů ve zbrani, ale je zdrojově závislá na pomoci zvenčí. Lidé tam každý den podstupují vymývání mozků, které je učí nenávisti k okolnímu světu a připravenosti s ním bojovat. Čím dříve bude tento zrůdný režim svržen, tím lépe pro svět i obyvatele KLDR. Země, která dává zdroje do přípravy konfliktu a přitom nemá schopnost vyprodukovat ani dostatek jídla, nebude mít nikdy k dispozici nekonfliktní řešení, pokud nevěříme na zázraky.
Existují 3 možné scénáře dalšího vývoje:
1) Status quo - Občas bude docházet ke konfliktům, někdo přitom umře, my na západě to odsoudíme, pohrozíme a dále budeme čekat, až dynastie, která si urvala moc, nějak vymře nebo dostane rozum. Jihokorejci budou dále žít ve strachu z nepředvídatelného souseda, severokorejci nikdy nepoznají, co je to svoboda, ani že lze žít i bez hladu a bezmezné úcty k vůdci. Je to praštěné, smutné, ale tento scénář je velmi pravděpodobný, tak 70%.
2) Eskalace násilí - z myšlenkových pochodů severokorejské vlády, kterým mnoho lidí nerozumí, může dojít k masivnějšímu útoku, invazi či odpálení jaderné nálože. Invaze přinese mnoho obětí a relativně dlouhý bojový konflikt, protože není jisté, že jednotky v oblasti si s invazní armádou poradí, natož aby byly schopny dobýt KLDR. Jaderný výbuch je kapitola sama pro sebe, jaderná odpověď USA vše dozajista vyřeší. Globální oteplování přestane být problémem. Oběti u takového scénáře se mohou pohybovat od tisíců po miliony. V nejhorším postavení je průměrný severokorejec, kterého vláda učí pouze, že disponuje jadernou silou. Že by se v případě jejího použití při následné odvetě vypařil, se už nedoví. Nehezký scénář s 15% pravděpodobností. Jakou pravděpodobnost má jaderná varianta si opravdu netroufám odhadovat.
3) Intervence - Protože KLDR neoplývá tak dobrou informovaností o pohybu světových armád, bude čas dopravit do oblasti dostatek správných jednotek, zajistit jaderná zařízení, média a vládu pozatýkat či pozabíjet. Po porážce čehokoliv ochotného k boji potom čeká vojska dlouhodobá přítomnost a pomoc při sjednocování. Vyžádá si to investiční toky a než bude země v pořádku, bude muset vyrůst nová generace obdařená vzděláním a nedeformovaným pohledem na svět. Je to ta nejlepší ze všech špatných variant, protože přes mizernou ekonomiku KLDR získává zbraně a čím později bude intervence provedena, tím bude rizikovější, nákladnější a obyvatelé KLDR odtrženější od reálného světa. Pravděpodobnost 15%.
Je mi jasné, že bojovat za svobodu na druhém konci světa není moc populární. Válku v 50. letech zaplatil Truman propadákem v primárkách, po kterém rychle odstoupil. Nevěřím, že by byl Obama ochoten k takovému kroku. Proti bude skupina lidí, kterými pohrdám a kteří hlásají "mír, lásku". Kteří se domnívají, že při jednání s teroristy je na místě diplomacie a že USA by se měly Al-Kajdě omluvit za 11.září. A samozřejmě nejpočetnější skupina s argumentem "co je nám po nich". Takové je bohužel realistické vidění společnosti, která má tendenci raději se nevměšovat do čehokoliv, co bezprostředně necítí, tedy nepomůže ani přepadené paní na nádraží.
Ale končit se má optimisticky. Ještě před pár lety mnoho lidí věřilo, že stát je dojná kráva, která rozdává peníze jen tak z ničeho. Přeci jen zde cítím značný posun. Nejen v generaci nás mladších, kteří neneseme břímě postkomunismu, ale dokonce i u lidí v úctyhodném věku. Drtivá většina lidí si uvědomuje, že pokud chce stát někomu něco dát, musí to nejprve někomu vzít, oproti minulé dekádě nevídaný posun. Mohli bychom se tedy i naučit, že žijeme pouze na jedné planetě a týká se nás vše, co se na ní děje.
