"Klausismus" vs "havlismus" v mezinárodní politice

Po posledním článku kritizujícím Petra Nečase jsem byl neobvykle kritizován zejména zprava a zejména od příznivců Václava Klause. Ne náhodou. Pokud pomineme nesmírně hloupou formu podání, pak myšlenky, z kterých Nečas ve svém projevu na strojírenském veletrhu v Brně vycházel, jsou plně v souladu se světonázorem, jaký razí právě Václav Klaus a jeho následovníci.

Protože teorii mezinárodních vztahů si lze nastudovat z četných knih a zde na blogu by nudila, podělím se zde především o praktické aplikace dvou světonázorů, které pro zjednodušení označuji jako Klausismus a Havlismus, ani u jednoho však neleží jejich originální původ.

1. Intervencionismus vs. národní suverenita

Klausovci kladou národní suverenitu nade vše, od toho je odvozena nechuť jakkoliv se angažovat ve "vnitřních záležitostech" jiných států. "Vnitřní záležitosti" je výraz obvyklý pro diplomatickou tradici SSSR, nástupnického Ruska a dnešní ČLR, kterými se vyvazují z odpovědnosti za činy jiných režimů, kterým dodávají například zbraně. Získávají tak obchodní výhodu nad USA a EU, kteří vůči režimům, kde jsou silně porušována lidská práva, zavádějí různé stupně omezení počínaje od běžného zbrojního embarga.

Přístup Ruska a Číny má i odvrácenou stranu. Obchodní vztah v daném teritoriu je pak často svázán s režimem, který vládne. Jakékoliv změny režimu jsou pro takové státy hrozbou. Proto musí vždy razit politiku "stability", když dojde na lámání chleba. Opačná strana v dané zemi si postoj těchto států pamatuje, vnímá ho tím silněji, čím silněji se snaží udržet "stabilitu". Když původní režim skutečně padne, ztráta vlivu je o to drtivější a pak už zbývá jen zanadávat na západní imperialismus.

Sázky mohou být někdy hodně vysoké, což je případ Sýrie. Neexistuje na světě námořní základna ruské armády mimo ruské území, do které by Rusko nainvestovalo tolik peněz, jako právě do té syrské. To měl být první silný opěrný bod nového Ruska jako silného hráče mezinárodní politiky. Jenže Assad padne a reálně hrozí, že Rusové budou z této základny vyhnáni. (Ano, syrská armáda neporazí ruskou, ale máme také systém mezinárodního práva a navíc postrádá smysl mít strategickou základnu v místech, kde vám půjde protivník v klíčovou chvíli do zad.)

Za odporem Číny a Ruska vůči jakýmkoliv změnám stojí velmocenské zájmy, nikoliv ideály. Je zvláštní, jak se rétorika těchto režimů podobá rétorice "klausovců", Svobodných a Komunistů, kteří rovněž tvrdí, že do záležitostí jiného státu se nesmíme vměšovat, i kdyby třeba páchal genocidu.

Postoj, který zastával Václav Havel a dnes ho nejvýrazněji reprezentuje Karel Schwarzenberg, přehnanou úctou k vnitřním záležitostem jiného státu netrpí. Dobře se to dá pochopit na příkladu stařenky a lupiče. Je-li stařenka lupičem přepadnuta, asi se lze shodnout, že by jí mělo být pomoženo. Od "klausovců" však může očekávat pomoc jen tehdy, pokud se nachází na území našeho státu. Pokud je okrádána o pár metrů dále shodou okolností v jiném státě, pro "klausovce" už má smůlu, není to náš problém. Naopak "havlovec" na státní hranici nehledí, neváhá pomoci i za ní a dokonce i tehdy, je-li tím lupičem cizí stát.

"Klausovci" vnímají stát jako celistvého aktéra mezinárodní politiky, jehož oficiální představitelé jsou jedinými legitimními reprezentanty. "Havlovci" sice respektují stát jako reprezentanta národa, zároveň jsou si však vědomi, že tato reprezentace není dokonalá. Vnímají odchylky reprezentace od zájmů obyvatel a nepřiznávají státní moci exkluzivitu pro reprezentaci země. Státy nejsou celistvé, ale složené z různých skupin s odlišnými zájmy, které nemohou být ignorovány.

Z toho vyplývá, že ten, kdo má státní moc, nemusí být přijímán jako oficiální zástupce země a je vůči němu možné činit kroky ve prospěch jiné zájmové skupiny. Jedná se o podporu slovní, hospodářskou, vojenskou. Častou iluzí je, že se lze nevyjadřovat, že lze situaci v té či oné zemi ignorovat a prostě počkat, jak to dopadne. To není neutrální postoj, to je postoj ve prospěch oficiálních představitelů.

Pokud to aplikujeme na případ stařenka, tak vidíte-li stařenku, jak ji přepadne lupič a ignorujete to, je k vašemu stíhání k dispozici příslušný paragraf trestního zákona. Je to o tom, že vůči okolnímu dění nemůžete být lhostejní, nelze se tvářit, že se nic neděje a umýt si nad situací ruce.

I mezinárodní vztahy jsou vztahy mezilidskými, nejsou to vztahy fiktivních entit jako je stát, jak předpokládají "klausovci". I státní moc vykonává člověk. Není žádný důvod, aby se v mezinárodních vztazích aplikoval nějaký speciální hodnotový systém, speciální morálka. Dobro a zlo dokáže vnímat každý člověk bez ohledu na hranice, kulturu, či jakékoliv jiné překážky. Ani v mezinárodních vztazích si nelze umýt ruce nad tím, co dělá soused a přestože je to postoj často aplikovaný a země ani jejich představitelé za něj nemohou být postihováni jako u stařenky, není to postoj správný.

2. Globalismus vs. nacionalismus

Z odlišného vnímání státu je odvozen i odlišný pohled na proces globalizace a to, jak působí na národní státy. Globalizace především planetu smršťuje, minimalizuje vzdálenosti. To je dobré vědět, protože to je i příčina, proč náhle "klausovské" vidění světa naráží na změněnou realitu.

Výše jsem napsal, že "klausovci" vnímají stát jako jediného aktéra mezinárodní politiky. V neglobalizovaném světě to ani jinak nešlo. Není to tak dávno, co jsme nejen nevěděli, co se děje za hranicemi, ale dalekou cestou byla i návštěva babičky. Dnes létáme přes půl světa na nákup nebo třeba na párty. Dnes se může jednotlivec přímo utkat s vládami světových mocností, může vyvolat nepokoje velkého rozsahu jedním videem na youtube. Stát svoji exkluzivitu na mezinárodní politiku dávno ztratil.

Neomezený pohyb informací staví veřejnost do silnější role i v zahraničně politických otázkách. Opět aplikace případu stařenka. Pokud nevíte, že je stařence ubližováno, nelze vás stíhat podle příslušného paragrafu trestního zákona. Ani jste se nemohli rozhodnout, zda pomůžete nebo pomoc odepřete, protože nemáte o existenci stařenky tušení. Globalizace ale přináší to, že bariéry mizí, vnímáme stále více informací z okolního světa, které musíme nějakým způsobem vyhodnocovat a nějak na ně reagovat. "Klausovci" však tyto rozšířené možnosti vnímání světa odmítají, nechtějí je připustit, protože jejich předpoklady v takovém světě ztrácejí platnost.

Pamatujete na japonské tsunami, kdy se náš pan prezident vyjádřil, že než pošleme pomoc do Japonska, měli bychom se rozhlédnout ve vlastní zemi? Přišel vám divný? Je ale plně v souladu s mým předpokladem, že "klausovci" prahnou po obnovení klapek na oči, které jsme měli ve starém světě. Oni říkají, že by nás přece nemělo zajímat, co se děje v Japonsku, Libyi, Sýrii. Že bychom měli vnímat svět v takovém rozsahu, jako dříve, protože v takovém světě bezchybně platí jejich základní předpoklady.

Hranice vnímání světa je předpokladem pro další silný rys "klausovců", nacionalismus. Solidarita je podle "klausovců" možná jen v rámci jednoho státu. Společné kořeny jsou podle "klausovců" jediný předpoklad, proč občané tolerují majetkový transfer svých daní k někomu, koho vůbec neznají. Proto není možný žádný jiný stát, než stát národní. Proto je evropská integrace razantně odsuzována, společný evropský stát prý není možný, protože neexistuje evropský démos a nemůže tedy existovat evropská demokracie.

Realita je opět trochu jiná. Majetkové transfery od nás k neznámým lidem netolerujeme proto, že bychom cítili národní sounáležitost, ale proto, že jsme se do takového systému narodili. Posílali jsme pomoc do Japonska, protože cítíme, že je správné pomoci někomu v nouzi, bez ohledu na to, že je to na druhém konci světa a bez ohledu na to, že ta země má mnohem vyšší HDP.

Neexistuje žádný racionální důvod, proč by byl evropský stát méně funkční, než stát český. Budou existovat problémy stejného rozsahu, jako u státu národního. A nebudou způsobeny tím, že se jedná o nadnárodní útvar, ale prostě tím, že se jedná o zastoupení. Jediným skutečně suverénním aktérem je jednotlivec. Jedině ten nese odpovědnost za své činy a své prostředky. Jakmile je zastoupen, je jedno zda na úrovni obecní nebo na úrovni EU, nastává problém, protože někdo rozhoduje o jeho prostředcích.

Problém je násoben tím, že do společné kádě jdou prostředky lidí s různými preferencemi, ty nemají nic společného s národem. Představa, že Francouz a Němec mají jiné potřeby, neznamená, že spolu nemohou žít v jednom státě. Záleží jaký Francouz a jaký Němec.

Asi nejlépe to vystihuje kritika socialistických opatření EU. A to, co dělá ČR, je nesocialistické? Nebýt nařízení EU, tak máme socialismus na drahách ještě dalších 50 let. Protože "klausovci" jsou pravicově smýšlející, často se v kritikách EU objevuje kontext, že nejlepší je z té socialistické EU vystoupit a dělat si to zde v ČR liberálně. Tak se podívejte, jaké jsou volební preference! Takových socialistů, se kterými musím žít v jednom státě, chci být vůbec Čech?

Ještě jedno je dobré si s problémem zastoupení uvědomit. Já zastupuji sebe za své prostředky a já sám ponesu následky svých rozhodnutí. Politik od obce po EU vždy rozhoduje o cizích prostředcích a následky ponesou všichni ti, kdo ho volili, ALE I ti, kdo ho nevolili. To není tak, že vyhraju volby, udělám to, co chtějí moji voliči, a ty ostatní budu ignorovat. I je zastupuji, přestože z toho asi nemají radost, nemůžu je ignorovat. Ale je to nevděčné, protože výslednou politikou budou rozhořčeni moji voliči, protože v jejich měřítku budu moc levicový. Pro mé nevoliče však stále budu představovat příliš pravicového.

To je problém i EU, kde jsou kladeny mimořádné nároky na konsensus, přestože se vždy najde někdo, kdo v politikách EU vidí diktát. Pro někoho je EU nový centrálně plánující orgán, pro jiné je to neoliberální mor, který likviduje tradiční národní podniky jako ČD a zaměstnanost. Ve skutečnosti je to spektrální rozložení preferencí po celé Evropě téměř totožné, jako v ČR, 50:50 pravice:levice. Ano, nějaké rozdíly v kulturách existují, Labour Party má programově blíže k ODS než k ČSSD a kdyby si Tony Blair prověřil politiku Jiřího Paroubka, ruku by mu nepodal. 

Řešení? Posilujme suverenitu jednotlivce. Zmenšeme veřejný sektor, s jehož rozhodnutími stejně nemůžeme býti spokojeni a přeberme odpovědnost za svůj osud do vlastních rukou. Do vlastních rukou jednotlivce, nikoliv z jedné úrovně veřejného sektoru na nižší či vyšší, tam je to úplně jedno. Teorie, že rozhodnutí je prospěšné činit co nejblíže občanu, má také původ ve starém světě. Schopnost císaře Římské říše kontrolovat rozsáhlé území byla dána rychlostí pohybu koňského povozu. Jenže informace šířená rychlostí světla v pozemském měřítku vzdálenost úplně maže. Dnes dokážeme komunikovat v reálném čase. Na politiky v Bruselu dosáhneme stejně dobře, jako na ty na obci, možná i lépe, protože obec online moc nekomunikuje:)

Václav Klaus neustále propaguje liberální myšlenky, svobodu jednotlivce, zároveň však nad něj staví státní suverenitu. Stát má v "klausovském" světě právo například omezit pohyb přes hranice. Mnozí "klausovci" razantně volají po zrušení Schengenu. Je v tom zvláštní dvojí metr, hlásat liberalismus jako protiklad státního opatrovnictví a zároveň stavět na hranicích velký ochranný skleník, jehož účinnost není o nic vyšší, než jiné z liberálních pozic kritizované formy státního opatrovnictví.

 3. Ekonomie vs. lidská práva

Když jsme si prošli myšlenková východiska, vrátíme se k tomu výstupu na brněnském výstavišti, které nebylo ničím menším, než vrcholným řitilezectvím ze strany našeho premiéra. Zda to bylo ve vztahu k Rusku, Číně nebo Václavu Klausovi už nechám na úsudku čtenáře.

Podpora exportu je druhým nejčastějším klišé po "zlepšíme čerpání z evropských fondů". Role státu se přeceňuje, pokud se nejedná o supraparanoidní stát typu KLDR, kterým uzme svým občanům i právo vnímat okolní svět. Ale kontrakty vždy uzavírají dva obchodníci.

Ač je merkantelismus mrtvý přes 200 let, stále je zejména v debatách o zahraničním obchodě podprahově předkládána představa, že se jedná o jednostranně výhodnou transakci. Že bude Evropa v pasti, pokud Rusko zavře kohoutky. Že my ztrácíme, pokud se stavíme za Dalajlámu nebo Pussy Riot.

Pominu detail, že neexistuje jediný kontrakt neuzavřený proto, že ČR se staví za lidská práva. Je dobré vědět, že každá jedna transakce přináší zisk oběma stranám. A z toho logicky vyplývá, že její neuskutečnění z neekonomických důvodů oběma stranám uškodí. O tom, zda bude transakce výhodná a tedy proběhne, rozhoduje kvalita výrobků, nikoliv to, co státníci pindají na veletrzích.

Exportéři je sice rádi na takové akce zvou, poplácají je po zádech, a rádi si vezmou vše, co jim nabízejí, aby jim pomohli k zisku. Ale ani v Česku ani v Číně si obchodníci nenechají kecat do svého byznysu kvůli tomu, co dělá vláda obchodního partnera.

Politiky nemáme na to, aby zajišťovali úspěch českého exportu, ten si zajistí podnikatelé sami. Politiky máme právě na tu politiku, aby nahlas říkali, že omezování lidských svobod není v pořádku. Aby byli naším zesíleným hlasem a přenášeli do mezinárodní politiky morální hodnoty, na kterých fungují i naše mezilidské vztahy. V tomto ohledu kvalitních politiků, jako byl Václav Havel a je Karel Schwarzenberg, máme zoufale málo. 

Jedině pokud budeme věrni svým hodnotám, budeme silní. Srovnejme se se Spojenými státy. Při návštěvě musel i čínský premiér zodpovídat novinářům dotazy k lidským právům, bez ohledu na to, že Čína nakoupila velké množství státních dluhopisů (zase připomínám oboustrannost ekonomických vztahů). Nikoho nenapadlo zamezit nepříjemným dotazům, to by prezident druhý den skončil. Co se stalo u nás?

Při návštěvě prezidenta Medvěděva se měli novináři zaručit, že se nebudou ptát na ruské volby. Něco takového je prostě nepřípustné, nepřijatelné. Lze tolerovat, pokud politik nemá sílu a odvahu Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga a nepouští se do těchto druhé straně nepříjemných témat. Ale není možné omezovat novináře, pokud platí, že jsme země svobodná.

Nevadí mi na politicích taktní mlčení, ale snaha vnutit "politickou korektnost" i těm, kteří se dokáží postavit za správnou věc, považuji za neomluvitelné. Ať už formou cenzurování novinářských dotazů nebo útokem na ty, kdo upozorňují na stav lidských práv v Rusku a Číně.

Ano, z mého pohledu je Václav Klaus špatný prezident a Petr Nečas špatný premiér. Po premiérově projevu v Brně jsem napsal, že je opovrženíhodný premiér a to platí stále.

Článek je napsaný za účelem toho, aby umožnil mé názory pochopit, nemám zapotřebí je někomu vnucovat. Od toho už má snad každý svoji hlavu, aby si názor udělal dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bohužel respektu k názoru druhých se stále velká část lidí nenaučila.

Jak to všechno začalo: http://zpravy.idnes.cz/podpora-dalajlamy-podle-necase-skodi-exportu-fnb-/domaci.aspx?c=A120910_182335_domaci_jj

Tento článek vyjadřuje vlastní postoj autora a není oficiálním stanoviskem ProtiAltu.

http://www.protialt.eu/ Stránky ProtiAltu

http://www.facebook.com/ProtiAlt Fanouškovská stránka ProtiAltu na Facebooku

Co je ProtiAlt? ProtiAlt je občanské sdružení lidí sdílejících pravicové hodnoty. Svoboda jednotlivce je pro nás hodnotou nejvyšší. Jsme konzervativci, nacionální i kosmopolitní liberálové. To co nás spojuje, je úcta ke svobodě jednotlivce a snaha o posílení osobní odpovědnosti za svůj osud namísto závislosti na státu. Vidíte-li to stejně, staňte se členy pomocí stránek www.protialt.eu

Jde vám z toho, co se děje v ekonomice i společnosti hlava kolem? Nebo myslíte, že tomu rozumíte a chcete se o svůj názor podělit? Nadávali jste odborářům, že blokují dopravu? Nebo jste šli s nimi v průvodu, protože nemáte rádi vládu, ale odboráře také ne? Přijďte si o tom podiskutovat, jak na stránkách www.protialt.eu, tak na fanouškovské stránce na facebooku.

Autor: Martin Procházka | čtvrtek 4.10.2012 21:56 | karma článku: 14,56 | přečteno: 1647x