Kdy je možné či nutné intervenovat

V souvislosti s Libyí se objevilo mnoho primitivních i pár racionálních v zásadě odlišných pohledů na to, kdy je možné, aby zahraničí vojensky či jinak zasáhlo do "vnitřních záležitostí" "suverénního" "státu". Uvozovky jsou dány takto záměrně. Rozeberu zde podmínky, za kterých lze suverenitu narušovat.

A) Porušování lidských práv a svobod Nutná podmínka, při které ovšem většina lidí namítá, že lidská práva a svobody jsou porušovány leckde a svobodný svět s tím nic nedělá. Tak jakým právem právě Libye/Irák/Afghánistán? Porušování lidských práv a svobod je podmínkou nutnou, nikoliv dostačující. Svobodný svět jednoduše nemá zdroje na to, aby ochránil lidská práva a svobody po celém světě, což ovšem neznamená, že se je nepokouší ochraňovat. Děláme to jak na vládní úrovni, tak na úrovni soukromé (občanská sdružení i soukromé společnosti). Všechny činnosti, které jsou takto prováděny na podporu svobody, jsou faktickým zásahem do vnitřních záležitostí daného státu, narušením suverenity. Přesto nám to nevadí a často na to přispívají i zarytí zastánci státní suverenity, což je úsměvné.

B) Dostačující podmínky Co je tedy spouštěcí mechanizmus přímé intervence? Musí být naplněna jedna nebo více z následujících podmínek v takovém rozsahu, aby existovala pravděpodobnost, že výnosy budou vyšší, než náklady, chcete-li situace bude z hlediska ochrany lidských práv a svobod lepší, než kdyby intervence neproběhla a náklady na dosažení takového stavu budou přijatelné.

1) Rozsah násilí Zásah je potřebný tehdy, když existuje značná míra násilí a intervence dokáže s přijatelnou pravděpodobností toto násilí zmírnit či eliminovat. Ano, pravděpodobností, nikde není napsáno, že musí nutně dojít k žádoucímu výsledku, záleží na společenském stavu v dané zemi. Společnost může být rozdělená, nekompaktní, úroveň vzdělání i mentalita lidí mohou být v troskách. Nikdy neexistuje 100% jistota, že intervence povede k očekávanému výsledku, může dojít k tomu, že náklady přesáhnou přijatelnou úroveň, zatímco zlepšení situace nebude nikterak velké. Proto je třeba intervence vážit, ale přitom nezapomínat, že jsme i za svoji nečinnost odpovědní.

2) Vnější ohrožení Stát či skupiny na jeho území činí vědomně kroky, které ohrožují jiné státy. Zejména podpora terorismu finanční, logistická, pirátství v případě Somálska, atd. V takovém případě je možné od diplomatických po vojenské prostředky možné stát či skupiny operující na jeho území zpacifikovat (ve spolupráci s daným státem či bez ní.

3) Zhroucený stát Pojem označující stát, který neplní své funkce a fakticky neexistuje. Somálsko je zde příklad naprosto klasický, žádné Somálsko vlastně neexistuje. Některé zhroucené státy se dokáží bez extrémního násilí opět vzchopit, řešení mohou být různá od dohody znepřátelených skupin na lepším soužití i třeba na rozdělení států (zejména v Africe máme na svědomí existenci států po kolonialismu, jejichž hranice nemají nic společného s přirozeným uspořádáním etnik). Někdy upadají do občanské války. Mezi takovýmito státy se bohužel dají najít nejčastější neúspěchy mezinárodních intervencí, část proto, že mandát nebyl dostatečný, část proto, protože daná situace neměla řešení za přijatelné množství zdrojů.

C) Nákladová přijatelnost Zdůraznění toho, co již bylo uvedeno u bodu B).Zdroje jsou problém, např. s ohledem na vnitřní situaci Somálska, jak jej lze řešit? Řešením v tomto okamžiku by byla intervence, nicméně společnost je tam rozdělená, postrádá většinou jakékoliv vzdělání, nemá elity, které by ji úspěšně mohli nekonfliktně vést. Potřebná přítomnost pro zajištění bezpečnosti a výchovu elit takové země by byla dlouhá a nákladná. Momentálně na to nemáme. Zatím můžeme bránit lodě před piráty a doufat, že se třeba Somálsko nějak srovná dříve, než náklady na ochranu lodí před piráty překročí přijatelné náklady intervence. Někomu může zvažování nákladů a výnosů připadat jako nemorální, máme být nápomocni všem, co to potřebují. Ok, souhlasím, ale pokud bychom toto nezvažovali, nebudeme schopni zajistit žádné cíle a samotný morální postoj na řešení nestačí.

Snad jsem problematiku popsal srozumitelně, nyní jenom několik poznámek:

1) Klasicky se vynořuje pohádka o ropě. Lidé s tímto názorem vědí s prominutím houby o světě. Ano, stabilita v oblastech s klíčovými surovinami je proměnou v rovnici nákladů a výnosů intervence, ale je jen jednou z mnoha. Zajištění stability v dané oblasti neznamená, že si můžete přivlastnit zdroje v této oblasti. Bohužel některé výkřiky i na tak chytrém blogu jako idnes.cz tak občas působí.

2) Druhá pohádka je o neslučitelnosti západní demokracie s jejich kulturou. Souhlasím s tím, že nakopírovat systém západní země do jiné může být problematické, ale nesmírnou hloupostí je tvrzení, že je pro tyto země vhodný autoritářský režim, to se zase spousta lidí přes noc stala experty na arabskou kulturu. Každý člověk, bez ohledu na to, kde se narodil a kde žil, přirozeně cítí, že jsou jeho práva omezována, že není normální být zavřen za svůj názor, že je přirozené se projevovat, nepřirozené se podvolovat. Touží po svobodě. Svoboda nemá žádný západní či jiný typ, svoboda je přirozená a nedělitelná, ani není třeba ji importovat, jak se někdy mylně píše. Co se může lišit, je politický systém, ten se může západnímu blížit nebo ne, ale proti každému systému, který narušuje svobodu, se zdvihne odpor, který si svobodu vymůže. Náš politický systém je ostatně také neustále ve vývoji.

3) Závěrečná pohádka: Intervence do Libye znamená válku. A před intervencí tam válka nebyla??