K čemu se to vlastně integrujeme

Cílem tohoto článku je poukázat na založené nerovnováhy v evropské ekonomice jako důsledek rozdílu v předpisech jednotlivých evropských států a vyvrátit tak iluzi, že můžeme mít perfektně fungující společné trhy a zároveň úplnou svobodu v tvorbě vlastní legislativy.

Dosažení volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu vyžaduje nevyhnutelnou změnu rozhodování, spočívající v přesunu od národní úrovně k nadnárodní. Toto tvrzení lze prokázat, pokud se podíváme na oblasti integrace podrobněji.

1. Společné jednotné trhy

V EU žije téměř půl miliardy obyvatel. Souhrnný HDP je vyšší než v USA (nikoliv HDP/obyvatele). Výhoda velkého trhu spočívá v obrovské konkurenci, která stlačuje náklady, zvyšuje efektivitu využívání zdrojů. Pro odvětví energetiky je dokonce obrovský trh základní podmínkou, aby tam konkurence mohla fungovat. Trhy jednotlivých států jsou příliš malé. Projekt společných trhů má nejblíže k dokončení. Nemyslím, že by proti společným trhům byly nějaké negativní ohlasy.

2. Jednotná pravidla podnikání

Zde už je konflikt se suverenitou národních států. Proč si nechat něco diktovat? Důvod souvisí s konkurencí na volném trhu. Pokud předpisy v zemi A požadují na firmě v odvětví určité standardy, např. ekologické, na nižší úrovni, než v zemi B, dostává se firma do konkurenční nevýhody. Snahou vlády v zemi B pak zpravidla bývá narovnání této nespravedlivé konkurence, ale většinou má jinak nastavené priority, takže jsou pravidla zmírněny v jiné oblasti. To zemi B nespravedlivě zvýhodňuje oproti zemi C, zejména, když má kolotoč změn dopad i na jiná odvětví. Země C bude reagovat podobně. Na 27 členských států by nestačila abeceda. Každá z 27 vlád je navíc vystavena tlakům lobby všech odvětví. Nadnárodní legislativa zakazuje přímou podporu podniků, ale je přirozenou lidskou vlastností urvat vše, co se dá. To generuje nerovnováhy a pokřivuje trhy. Jak tvrdila moje spolužačka, když hájila podporu filmového průmyslu „…ale hlavně se to může!“ Filmový průmysl nechť je příkladem, rok od její úžasné prezentace se tato podpora opravdu zavádí se zdůvodněním, že ji má Německo a Rumunsko a naši filmaři a studia tak nemohou konkurovat.

3. Jednotné subvence

Je potřeba si říci, jaký bude výsledný efekt, pokud tuto podporu filmového průmyslu zavede všech 27 zemí. Nikdo už nebude mít konkurenční výhodu, takže se producenti budou rozhodovat jen podle kvality nabízených služeb. Jen veřejné rozpočty přijdou o nějaké peníze. Není jich škoda? Se subvencemi jsou dva problémy. Aby jste mohli někoho subvencovat, musíte ty prostředky nejprve někomu sebrat. Ale pokud bychom nyní naráz zastavili všechny subvence, trhy začnou hledat naráz přirozenou rovnováhu se všemi důsledky (kolísání cen, krachy podniků, nezaměstnanost). Cesta jak z toho ven samozřejmě existuje. V prvním kroku musí být národním státům zakázáno tyto subvence poskytovat, sjednotit je na evropské úrovni. Druhý krok pak představuje oznámení harmonogramu, jak se budou tyto subvence snižovat až do svého zániku. To platí pro zemědělství, průmysl i služby.

4. Daně

Chápu, že představa daňové politiky EU bude už pro leckoho horor. Ale i zde existuje objektivní důvod. Země A má sazbu z daně právnických osob 15%, země B 30%. Z pohledu investora mu firmy s vkladem 100 000€ v obou těchto zemích vydělají ročně 20 000€. V zemi A odvede na dani 3000€, míra výnosnosti je 17%. V zemi B odvede 6000€, míra výnosnosti je jen 14%. Z toho plyne, že odlišnosti v dani z příjmu právnických osob vytvářejí přímý tlak na diferenciaci úrokových sazeb. Tento tlak není prospěšný uvnitř eurozóny a mimo ni brání konvergenci. Odlišné náklady na kapitál pak zvýhodňují či znevýhodňují podniky na společných trzích. Trhy ovlivňují i odlišné sazby DPH, případně spotřebních daní. Umožňují nakoupit výrobek v jedné zemi levněji, než v jiné, aniž by to ovlivnilo výrobce. Promítá se to do cenových hladin a podporuje jejich odlišnosti, opět špatný vliv do eurozóny i vzhledem ke konvergenci. Podobně odlišné zdanění fyzických osob mění sílu potřeby pracovat na straně jedné, na straně druhé se divergence promítá do firemních nákladů, které by zákonitě musely být v zemích s různou daní v různé výši za jinak vyrovnaných podmínek, tedy další zdroj nerovnováhy. Podotýkám, že daní se rozumí celá hromádka příjmů odváděná státu= soc. pojištění+ zdr. pojištění+ daň. Ani odlišné sociální systémy se neobejdou bez dopadů do motivace pracujících, tedy nutnosti nabízet odlišné čisté mzdy i za jinak stejných podmínek.

5. Armáda

Kupodivu nejsilnějším důvodem pro evropskou armádu není zajištění bezpečnosti, to hravě zvládáme v rámci NATO. Nejsilnějším důvodem jsou finance. Malá armáda si pořídí pár stíhaček, kontrakt je to slabý a množstevní slevy se nekonají. Pro evropské nadzvukové letectvo by ovšem byly kontrakty v řádu tisíců letadel a cena za jedno by mohla spadnout o více jak polovinu. To samé platí pro ostatní výzbroj. Zásadní podmínkou je, aby tato armáda byla profesionální. Má i potenciál stát se nejlepší na světě, z velkého základního souboru je šance na lepší výběr než z jeho segmentů. Je zde občas problém, jak se budou Češi, Poláci, ale i Francouzi nebo Britové tvářit na Němce ve stíhačkách nad jejich územím. Je potřeba počítat i s těmito ozvěnami minulosti a zdaleka to není jediný zádrhel, se kterým by se takový projekt setkal. Silný nacionalismus převládá i v oblasti veřejných zakázek, policie jezdí v ČR ve škodovkách, v Německu ve VW, BMW, Audi či Porsche, každá národní armáda zadává menší zakázky domácím firmám. Dokud nebudou výběrová řízení skutečně otevřená, náklady klesat nebudou. Armáda byla v Evropě historicky jednou z prioritních oblastí, společná obranná politika byla dohodnuta už v květnu 1952 mimo dosavadní evropská společenství. Ratifikace ale skončila nezdarem. Již tento projekt předpokládal společnou evropskou armádu i s účastí německých jednotek, což byla na svou dobu velmi pokroková vize. Evropská armáda může být funkční, pokud bude plně profesionální, nebude definovat národnost vojáků, bude mít kvalitně vymezený mandát a jasně definované politické řízení. Takový koncept umožní pokračovat například českým letcům, pokud si jako ČR již nebudeme moci dovolit vlastní nadzvukové letectvo.

6. Politika

A jsme u ztráty naší suverenity. O jednotných pravidlech musí někdo rozhodnout, stejně jako o nastavení daní, o rozpočtu armády a jejím nasazení mimo EU. Zásada demokracie praví 1 občan = 1 hlas. To v současné EU neplatí. Parlament dokonce nemůže navrhovat legislativu. A způsob voleb více připomíná senát. Pokud se má naplnit to, co jsem psal výše, je nezbytná zásadní reforma EU od společenství států ke společenství občanů. Demokratické deficity musejí být odstraněny. Velmi by se mi zamlouval dvoukomorový systém, kde by byl parlament založen na celoevropských volbách mezi evropskými stranami a senát, který by reprezentoval státy. Musí být přesně vymezeno, jaké oblasti spadají do kompetence EU a co je výsostnou záležitostí národních států.

Ale je tu ta suverenita. Pro národy, které o ni těžce bojovali, se zdá její ztráta jako tragédie. Zkusme si ale představit opět návrat plné suverenity ve své kráse. Velmi rychle bychom zjistili, že se opět budeme snažit nalézt v mnoha oblastech společnou řeč. A opět dojdeme k potřebě nějaké institucionální záštity. Koloběh integrace a dezintegrace se bude opakovat tak dlouho, až budou občané v jednom státě ochotni něco obětovat pro občany v jiném státě. Rozhodující totiž není svoboda států, respektive státních institucí, ale především svoboda jednotlivce. Je to podobné, jako kraje v ČR, nebudeme se zbavovat ústeckého kraje jen proto, že s vysokou nezaměstnaností stahuje finance z jiných krajů. Morava volila spíše ČSSD, Čechy ODS, tedy sama ČR je občas nesourodou, část občanů se tak musí podřídit rozhodnutím, se kterými na daném území vůbec nesouhlasí. Je otázkou, pokud na určitých územích v EU bude převažovat levice a na jiných pravice, zda nebude snaha tyto odlišné názory spojit s nacionalismem.

Neříkám, že se máme rychle pustit do budování federace. Jen předkládám důvody, proč bychom tento cíl měli přijmout jako dlouhodobou perspektivu. Možná se naplní za 50 let, možná také za 200 let. Záleží na nás občanech, žijících v tomto prostoru, jak se naučíme vzájemnému respektu, toleranci, důvěře a schopnostem společného rozhodování. Možná se blíží doba, kdy bude instituce státu oddělena od národa. Bude to stejně podstatná změna, jakou bylo oddělení státu od náboženství, věřím, že i stejně pozitivní.