Euroval není zdaleka to nejhorší, co nás může potkat

Oslavování Richarda Sulíka není na místě, je to spíše Iveta Radičová, před kým se sluší smeknout, v Česku nenajdete politika, který by se vzdal moci pro nějaký ideál. Zda je euroval správný ideál je diskutabilní, nicméně alternativních scénářů moc není a všechny jsou horší.

Masově nejpropagovanější scénář je ponechat líné jižní státy svému osudu. Zastánci tohoto "řešení" věří, že náklady ponesou pouze bankrotáři a zbytek Unie bude dál vesele prosperovat. Jenže takhle to nefunguje.

Svět se podstatně globalizoval, což je de facto opak izolace. Tudíž izolovat jižní státy nejde. Sebrat jim euro, či je vyloučit z Unie také nejde. Dopustit jejich neřízený bankrot také nejde. Proč? Protože odneseme náklady silným poklesem životní úrovně. A nejenom my.

Stabilita eurozóny není unijní problém, ale globální problém. Intenzita vztahů napříč centry světová ekonomiky neustále roste a izolace neexistuje. Každý otřes zasáhne všechny a prakticky neexistují modely, které by byly schopné predikovat dopady šoků do takto propojené globální ekonomiky. EU je mimochodem jejím největším centrem.

Jinými slovy přesně nevíme, co se stane s finančním systémem v Evropě, pokud Řecko, Itálie a Španělsko budou muset restrukturalizovat dluhy. Zátěžové testy jsou vesměs k ničemu, protože neodráží reakci reálné ekonomiky. Jistý je pouze hospodářský pokles celé EU, následovaný hospodářským poklesem v ekonomikách BRIC, následovaný dalším poklesem ve vyspělém světě. Neřízený bankrot rozhodně nebude lepší.

Při dostatečně velkém poklesu bude následovat druhé kolo státních bankrotů, výdaje států vzrostou a příjmy se budou dále propadat. Zvyšování daní ve snaze zachránit rozpočty zahubí další ekonomickou aktivitu.

Šok zpřetrhá obchodní vazby, zmaří investice, znehodnotí úspory, připraví lidi o práci. Desítky miliónů lidí upadnou do chudoby, i životní úroveň zbytku poklesne. Ke slovu se dostanou extrémisté, hledající jednoduchá a hloupá řešení.

Časem se vytvoří nové obchodní vazby, nové výroby a investice, obnoví se hospodářský růst, ale pod dnešní úrovní se můžeme pohybovat řadu let.

Smyslem eurovalu je vyhnutí se takovému scénáři. Zabránit hospodářskému šoku. Poskytnout zadluženým státům dostatek času k řešení. Relativně je to levné.

Nejhorší na takových úvahách je, že si nelze vyzkoušet alternativy pomocí "game save". Vždy budou vystupovat lidé jako Sulík, věřící v jednoduchost a správnost svých tezí, aniž by někdy mohlo být ověřeno, zda byly správné či nikoliv.

Stejně tak nelze ověřit ani mé úvahy, jejich jediné plus je, že berou v potaz více faktorů. Pravda by byla někde uprostřed dvou představ o ponechání zadlužených států svému osudu, ale nezáleží na tom, na pátraní není čas a veřejnost to stejně nezajímá. Ta slyší na jednoduchost a cítí náklady. Bude vládu kamenovat za poskytnutí jejich zdrojů do záchraného fondu, nebude přemýšlet nad horší alternativou, která nenastala, pokud jim jiní budou tuto alternativu prezentovat jako lepší a levnější.

V něčem se však poučit můžeme. Pro stabilní společnou měnu je potřeba dodržovat ze strany veřejných institucí určitá pravidla, jejichž minimum bylo promítnuto do Paktu stability a růstu a které Francie s Německem pro jejich neschopnost se ho držet v roce 2005 de facto zničily.

Ekonomům je občas dobré naslouchat i mimo krizová období, ne jen tehdy, když už neviditelná ruka trhu politiky za předchozí ignoranci fackuje.