Euro, OCA a kouzelný pohyb

Všiml jsem si zvýšené poptávky mezi politiky po ekonomii. Někteří, jako Vít Bárta, na to jdou rovnou tak, že ji začínají vysvětlovat svým voličům. Vysvětlit jevy v eurozóně tak, aby je pochopil běžný občan, nebo dokonce politik, je dost obtížné.

Tak se částečně odpíchnu od blogu Víta Bárty. Všiml si, že eurozóna má jen jednu úrokovou sazbu a že pro některé země je to málo nebo moc. Následuje obrázek, který ovšem má pramalou vazbu na eurozónu, ale to schéma odpovídá většině krizí běžně způsobovaných veřejným sektorem, tedy nižší úroková sazba->příliš mnoho levných peněz->špatné investice->inflace->vynucený růst sazeb a krach. Kromě nižší úrokové sazby umí totéž deficitní státní rozpočty. Pro americké krize je typický přebytek peněz způsoben politikou centrální banky, která má v popisu práce ze zákona i podporu hospodářského růstu, narozdíl od evropských, které mají tradičně ze zákona povinnost pečovat o cenovou stabilitu. O hospodářský růst se v Evropě staraly vlády deficitními rozpočty a výsledky byly podobné jako v případě nízkých sazeb. Špatně směřované investice, ke kterým by bez stimulu jakéhokoliv typu nikdy nedošlo, vyprodukují méně bohatství, než kolik se v nich protočí peněz. Důsledkem je relativní pokles bohatství oproti množství peněz v ekonomice a inflace.

Pokud jste pochopili předchozí odstavec, tak už asi víte, že euro vůbec nemohlo krizi způsobit a že vlastní měna před krizí nechrání. Fiskální a měnové stimuly nikdy a nikde nepřinesly blahobyt, jenom inflaci, přerozdělení zdrojů od věřitelů k dlužníkům a pokles bohatství.

Zpátky k té jedné úrokové sazbě pro celou eurozónu. Úroková sazba je cena peněz. Pokud máte oblast, kde se může nějaké zboží volně pohybovat, bude stát v celé oblasti stejně. Tolik teorie nazvaná zákon jedné ceny ve světě bez transakčních nákladů. A uvedení této teorie do praxe je také cílem projektu společného trhu, ve kterém se zboží, služby, lidé i informace svobodně pohybují. Tento cíl je společný i pro odpůrce užší integrace, myslí si, že takový cíl stačí a nechápou nebo nechtějí chápat jeho důsledky.

V praxi zákon jedné ceny platí následovně: Cena v místě A=cena v místě B +/- transakční náklady. Co jsou to transakční náklady? Jakékoliv překážky, které zabraňují rovnosti cen v místě A a v místě B. Náklady na dopravu. Administrativní překážky. Čas, který je nutné vynaložit na přesun mezi místy A a B. Konverze měn.

Zdá se vám, že jsem odbočil od úrokové sazby? Tedy ceny peněz? Myslíte, že je to něco extra? Není. Je to úplně stejné zboží. Jeho dosažitelná rychlost je dnes na úrovni dle naší současné fyziky nejvyšší možná, tedy rychlost světla. Stejně rychle se umí pohybovat informace nebo elektřina. 

Jedna úroková míra tak není důsledek jedné měny, ale důsledek volného pohybu kapitálu. Samozřejmě ani zde není zákon jedné ceny dokonalý, transakční náklady jsou díky regulaci a informační asymetrii nenulové.

Z toho plyne, že jednou bankou vyhlašovaná sazba není stejně dobrá pro každou část eurozóny, ale nesmíme zapomínat, že centrální banka není tak chytrá, aby úrokovou sazbu nastavila dobře. Viz druhý odstavec. A když zmenšíme oblast, také si můžeme říci, že Ostrava a Ústí by možná potřebovaly jinou úrokovou sazbu, než má Praha. Překvapivě tam nikdo neumřel hlady a ČR se nerozpadla. Takže asi existuje i jiné řešení, než manipulace s úředně nastavovanou sazbou od centrální banky, jakkoliv někteří lidé, jako Václav Klaus, věří, že je to spásný nástroj, navzdory zkušenostem na vlastní kůži.

A dostáváme se k otázce, kdy může fungovat společná měna na tak velkém území, jako je EU. Zde si pomůžeme teorií OCA (Optimal Currency Area, teorie optimální měnové oblasti). Už název napovídá, že se snaží formulovat podmínky optimálního fungování, nikoliv prostého fungování. Navzdory tomu mnoho lidí činí závěr, že Evropa není optimální měnovou oblastí (což je pravda), tudíž zde nemůže společná měna existovat (to už pravda není). Dokonce ani není pravda, že pokud není optimální měnová oblast, náklady společné měny převyšují výnosy, i s takovou rádoby vědeckou úvahou už jsem se setkal.

Chcete-li příklady nejkřiklavějších neoptimálních měnových oblastí, nabízím USA, Itálii nebo Německo, ke všemu existují stohy zajímavých materiálů. A samozřejmě naše Ostrava a Ústí.

Máme tři ekonomická kritéria optimální měnové oblasti: Diverzifikace výroby (není-li výroba diverzifikována, prudce roste pravděpodobnost asymetrického hospodářského šoku), mobilita pracovní síly (pokud se pracovní síla může a chce stěhovat za prací, eliminuje to důsledky hospodářských šoků) a otevřenost obchodu (bez silných ekonomických vazeb mezi zeměmi nemá měnová unie žádný smysl).

Protože EU hravě splňuje kritéria diverzifikace výroby i otevřenosti obchodu, zastavím se pouze u mobility pracovní síly, které EU nesplňuje. Napsal jsem, že pracovní síla musí moci (to EU umožňuje) a chtít (to už nezáleží na nikom jiném, než na konkrétním člověku).

Že lepší mobilita pracovní síly by velmi pomohla zmírnit i současnou krizi všichni víme, otázka je, co proto můžeme dělat. Bohužel odpověď nenachází mnoho odezvy u politiků, protože od kroků k výsledkům je cesta delší, než volební období a mnohdy i politikova životnost. Řešení jsou vzdělání a doprava.

Jsou totiž dvě bariéry, které mobilitu pracovní síly snižují, když budeme ignorovat úřední šiml. Jednak je to  jazyková bariéra, kterou lze odstranit vzděláním, jednak jsou to rodinné a další sociální vazby, které není žádoucí odstraňovat, ale aby netvořili bariéru, musí mít člověk možnost rychle se přesouvat. To je ten pohádkový pohyb, letadla, vlaky i silnice musí poskytovat možnost snadno a rychle se přemístit z místa A do místa B. To je cesta k bohatství.

Když to velmi zjednoduším, existence společné měny vyžaduje neustálý pohyb zboží, služeb, lidí, kapitálu i informací. Zároveň je společná měna prostředkem k tomu, aby se mohli pohybovat lépe. Je to ekvivalentní vztah, nikoliv implikační. 

Jedna věc se ovšem nehýbe, to jsou veřejné rozpočty a že je to sakra balík. Máme-li společnou měnu, všechno se hýbe jak má a dojde k asymetrickému hospodářskému šoku, tak ten šok již nemůže mít příčiny v hospodářství, ale jedná se o živelnou katastrofu jako jsou povodně nebo hospodářská politika vlády. 

Povodně jsou jevem vzácným, hospodářská politika vlády páchá škody vytrvale 365 dní v roce. Špatná hospodářská politika vlády poškodila mnohé země v Evropě a je docela slušné pomoci odstranit škody, pokud tedy příjemce pomoci nebude páchat další. Bohužel kvůli tomu, co nazýváme sociální stát, dříve nebo později tímto tempem dojdeme do situace, kdy budeme v háji všichni a neotesaný veřejný sektor už nebude mít kdo živit.

Řešení jsou v zásadě dvě. Propojíme hospodářské politiky na celoevropské úrovni, prostě si zvolíme evropskou vládu, která na základě vůle voličů rozhodne, jak velký deficit vysekne, jakým způsobem a tím pádem i co z toho vzejde za inflaci. Rozpočtové deficity vždy vedou k inflaci, protože bohatství, které je z deficitu vytvořeno, je většinou nižší, než onen deficit. Tím roste relativní množství peněz k množství bohatství a důsledek je inflace, to už jsem psal výše, opakování - matka moudrosti.

Tohle řešení narazí na rozdílné světonázory na hospodářskou politiku mezi jednotlivými zeměmi i uvnitř společnosti, protože každý má občas pocit, že rozumí ekonomii, zejména když politická rozhodnutí mají dopad na jeho kapsu.

Druhým řešením je synchronizace hospodářských politik - já dělám deficit, ty děláš deficit, já mám vyrovnaný rozpočet, ty máš vyrovnaný rozpočet. I kdyby byla dohoda na výši deficitu, na vyrovnaný rozpočet často nedosáhne země ani o své vůli, že to dokáže 27 zemí je sci-fi.

Zlatá střední cesta je zbavit vládu hospodářské politiky ve smyslu sekání deficitů. Úplně jim zakázat sestavování deficitních rozpočtů. To je podle mne cesta, stačí potlačit keynesiánce a nechat řízení množství peněz v ekonomice výlučně na soukromém sektoru a centrální bance. Bude to snazší, protože většina aplikátorů keynesiánské rozpočtové politiky pořádně nerozumí tomu, co dělá. Ponechává to každé zemi prostor pro aplikaci malého nebo velkého podílu státního sektoru, udělá to z toho nezávislý problém.

Navíc to nevyvolává kompetenční spory. Co má řešit Evropa a co národní vláda, je další nezávislá diskuse. Ve své podstatě je zde klíč k vyřešení evropské dluhové krize, protože ta krize je o dluhu, ničem jiném.

Není to krize eura, protože euro prostě krizi nezpůsobuje. Euro může pouze za to, že ponechání nezodpovědných vlád svému osudu je mnohem těžší, ale není nemožné, ani problematické.

Nějaké míře fiskálních transferů, chcete-li pohybu veřejného kapitálu, se nevyhneme, jednoduše i proto, že nové členské země EU vyžadují více investic, než staré, aby zde veřejný sektor plnil stejně kvalitně roli, kterou si urval. To se děje skrze evropské fondy, nicméně sanace dluhů jižních zemí je podstatně masivnějším fiskálním transferem. Na rozdíl od povodní se dá živelné katastrofě v podobě hospodářské politiky vlády předcházet. Zjednodušeně stačí nedělat dluhy, rozhodnout se, že ve jménu společného osudu už žádné deficitní rozpočty.

Osobně nepochybuji, že má-li Evropa znovu prosperovat, nevyhne se deregulaci a privatizaci, ale to už je jiný rozměr problému, ve kterém jsme. Dalším problémem je zefektivnění veřejného sektoru, který si představuji jako demokratizaci evropského vládnutí, přerozdělení některých kompetencí většinou od národních vlád na evropskou úroveň a harmonizaci daní. To je další rozměr. A to je všechno. Tak jednoduché to je, pokud jste dočetli až sem, budete mít o čem přemýšlet.

Vítu Bártovi děkuji za inspiraci alespoň tím, že zde dám odkaz na jeho blog, na který jsem před časem narazil a který mě k tomuto předlouhému článku inspiroval, vlastně hlavně proto, abych dal najevo, jak hluboce se mýlí. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vit-barta.php?itemid=16967

http://www.protialt.eu/ Stránky ProtiAltu

http://www.facebook.com/ProtiAlt Fanouškovská stránka ProtiAltu na Facebooku

http://www.spinelligroup.eu/manifesto/ Manifest SpinelliGroup za federální Evropu