Euro, koruna a svoboda volby

Mnoho je slyšet o soumraku eura, stačila k tomu první krize v jeho historii. Politici i představitelé ČNB se nyní bijí v prsa, kdo hlasitěji a důrazněji zakřičí, že euro je projekt čistě politický a že si máme korunu ponechat co nejdéle. Někdo by jim to mohl dokonce bohužel i věřit.

Nejprve je třeba uvést na pravou míru "političnost" eura. Euro je v každém případě primárně projektem ekonomickým. Zdůrazňuji slovo primárně. Euro si nevymyslela skupinka euronadšenců, jak se nyní snaží přesvědčit veřejnost ta skupinka lidí, jejichž životním údělem se stalo zadupávat do země vše, co má trochu nadnárodní nádech, ale vzniklo jako důsledek snahy o zajištění stabilního prostředí pro mezinárodní obchod, tedy směny zboží a služeb mezi soukromými subjekty z různých států (udivuje mne, kolik lidí má stále zakořeněnou představu, že jde o cosi mezistátního). Že mezinárodní obchod (nebo prostě obchod) vede k efektivnějšímu využívání zdrojů a tím i vyššímu bohatství zde snad vysvětlovat netřeba. Vyšší bohatství občanů je dělá spokojenější, což je pro politiky docela fajn. To je politický rozměr, vychází z ekonomických potřeb, nikoliv obráceně.

Aby mohly ekonomické subjekty navazovat úspěšné obchodní vztahy, přičemž každý byl nucen používat jinou měnu, vyžadovaly alespoň trochu stabilní kurz, protože kurzový pohyb mohl udělat ze vzájemně výhodné směny ztrátovou transakci. Relativně dobře a dlouho fungoval Brettonwoodský měnový systém, kde byl dolar směnitelný za zlato a ostatní měny měly stanovený fixní kurz k dolaru. Systému se utrhla kotva-dolar, který musel být z mnoha vnitřních příčin devalvován a jeho směnitelnost za zlato byla zrušena. Evropa hledala náhradu a našla ji v Evropském měnovém systému a v německé marce jako nové kotvě. I ta se ovšem utrhla při sjednocení Německa. Ovšem dosavadní úspěchy vedly k rychlému dokončování projektu společného trhu a společná měna se stala třešničkou na dortu k završení půl století trvajícího boje o stabilní prostředí pro soukromé subjekty napříč Evropou.

To, co si ekonomika vyžádala, samozřejmě muselo být stvrzeno politicky. Jaká je míra zásluhovosti té které složky může být předmětem sporů, nicméně pokud někdo tvrdí, že jde o projekt ryze politický, je buď trošku v nevědomosti nebo alibisticky lže. Poděkování patří Ivo Strejčkovi, poslanci EP za ODS, jehož důraz na političnost eura mě přinutil napsat tento článek.

Existuje ostatně velmi zajímavý způsob, jak zjistit, zda euro má opodstatnění či nikoliv. Stačí dát všem ekonomickým subjektům, bez ohledu na jejich lokalitu, právo rozhodovat se, kterou měnu použijí pro své transakce. Problematika kurzového rizika pramení z toho, že platbu přijímáte v cizí měně, zatímco mzdy, jiné náklady a daně jste povinni platit v měně národní. Pokud tuto povinnost odstraníme, budou si lidé i firmy vybírat tu měnu, kterou uznají za vhodnou. Přežije to euro? Nepochybně ano, přežití koruny je nepravděpodobné.

Při procesu svobodné volby měny je pravděpodobné, že zvítězí pouze jedna a tou bude euro. Konkurenční oblak by zajistily nejspíše dolar a libra. Ostatní měny nebudou používány a proto zaniknou. Dominanci eura určují potřeby velkých transnacionálních firem, na ně navázaných výrobců a na ně navázaných drobnějších firem a dodavatelů. Všichni budou z praktických důvodů inklinovat k používání nejstabilnější, nejpraktičtější a nejdůvěryhodnější měny.

Rychlost, s jakou proces používání jediné měny proběhne, lze použít jako odpověď na otázku, zda na euro u nás není brzy či pozdě. Pokud proběhne rychle, znamená to, že přijmout euro včera bylo pozdě, pokud pomalu, měli jsme ještě dost času.

Většina odpůrců eura tak ráda argumentuje svobodou, tak proč si nedopřát svobodu přijímat platy a platit v takové měně, na které se dohodneme? Trh rozhodne, která měna je ta správná. Já bych si vsadil na euro.