EU, DPH, korporátní daň a náklady států blahobytu

Problém je následující: Víte jak vysokou daň z příjmu (+sociální pojištění) musíte platit na dnešní úroveň státu blahobytu? Já to také nevím a vypočítat to by mi sebralo čas, který nemám. Nicméně se asi shodneme na tom, že zvýšení péče ze strany státu znamená vyšší náklady a vyšší daň, snížení péče znamená nižší náklady a pokles daní.

Aby v tom byl dostatečný bordel, každý stát má jiný daňový systém, ve kterém kde co financuje z kdečeho. Fakticky umožňuje takovýto bordel vytvářet iluzi, že je možné mít více welfare state, aniž by to znamenalo zvýšení daní. Teoreticky by se mělo jednat především o klamání levicí, nicméně z odpozorovaného vývoje vyplývá, že vliv státu nad našimi životy rády navyšují i vlády, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové.

Je jasné, že diferencovaná úroveň států blahobytu bude v Evropě ještě velmi dlouho, i kdyby integrace postupovala seberychleji. Volba, jak velký stát blahobytu chtějí a jsou ochotni si platit, musí být v rukách občanů každého státu. Ale jak se tedy mají rozhodovat, pokud je jim cena elegantně mlžena? A jak přinutit vlády k transparentnosti vůči svým občanům?

Řešením jsou následující opatření:

1) Jednotný základ i sazba daně z příjmu právnických osob pro celou EU

2) Jedna společná sazba DPH pro celou EU

3) Stejná výše a struktura spotřebních daní v EU.

4) Povinná proporcionalita daně z příjmu fyzických osob=jedna sazba daně (stupidně po česku "rovná daň")=odstranění progresivních a degresivních prvků, solidarita je poskytována výlučně až sociálními transfery, nikoliv úlevami z daní

5) Zrušení všech speciálních a zbytečně složitých daní (bankovní daň, daň z fotovoltaiky, hazardu, prostituce a jiné nesystémové prvky, stejně tak dědická, darovací, z převodu nemovitosti a z nemovitosti)

6) Zákaz tvorby rozpočtových deficitů (ala Švýcarsko) pro všechny země EU

Tehdy jsou vlády přinuceny ufinancovat různé typy welfare state výlučně pomocí různě vysokých daní, jejichž výši každý jeden občan bude silně vnímat. Potom už nebude tak lehké slibovat předvolební balíčky výhod a v mnoha zemích si často volič řekne, že za danou kvalitu státních služeb nebude vynakládat tolik peněz. Transparentnost bude maximální. Výhodou je, že odlišné daně z příjmu fyzických osob mají zanedbatelný dopad na alokaci zdrojů a fungování ekonomiky, zatímco odlišné DPH, korporátní daně a spotřební daně v ní vytváří poruchy.

Takže konkurence států je vlastně skvělý koncept, jen se musí odehrávat na poli státních služeb (DPFO za welfare state) a ne na poli výrobků a služeb vytvářených a obchodovaných nestátními subjekty, které jsou pro vládní vrtochy příjemci nenadálé konkurenceschopnosti či nekonkurenceschopnosti, kterou nemají šanci ovlivnit (pohyby DPH, spotřebních a firemních daní).

Co je nejdůležitější, občan má právo vědět, kolik stojí péče státu, musí vědět, že za ni platí a musí mí právo rozhodnout se, zda je ochoten za takovou péči platit.

Dodatek: Z diskuse vyplynulo, že někteří považují vyjádření v úvodu textu za moji neschopnost spočítat si daně, což je samozřejmě mylná interpretace. Myšlenka ceny státních služeb se vztahuje k relativnímu vyjádření, kolik % z příjmu musí každý vynaložit na jejich stávající úroveň za podmínek daných výše, což je odlišné číslo od daní, které dnes skutečně každý z nás platí. Věřím, že většina čtenářů pochopila správně.