EU,CEP a půl století boje za svobodné trhy

V pondělí 27. září pořádal CEP přednášku o euru. Zvědav jsem byl velice. Už jednou mě Václav Klaus poměrně příjemně překvapil ohledně své argumentace s globálním oteplováním, protože mediální zkratka vyzněla, že se prostě neotepluje. Čekal jsem tedy, že i mediální zkratka o škodlivém euru se ukáže jen jako matoucí nálepka na seriózní argumentaci, nicméně se tak nestalo.

Odpůrci eura vycházejí zejména z teorie optimální měnové oblasti (OCA). Nesplněné je z poloviny jedno kritérium ekonomické (mobilita pracovních sil) a nad politickými visí otazníky, čili splněny nejsou. EU tedy není optimální měnovou oblastí, z čehož je odvozeno, že by zde neměla být jedna měna. Teorie OCA má ovšem zásadní vlastnost, že se jedná o model statický, který je schopen posoudit daný stav v okamžiku, nicméně ekonomika je systém dynamický. Druhou vlastností je fakt, že se jedná o teorii, sdělující za jakých podmínek je existence jedné měny naprosto optimální, nesděluje však, kdy je možná.

Vzhlížení k jedné teorii vede k zaslepenosti a neschopnosti vnímat a objektivně posuzovat realitu. Pokud do takové míry přijme někdo určité dogma, ztratí jakoukoliv snahu hledat alternativní řešení problémů. Nemyslím si (či to alespoň explicitně nevyplývá z toho, co jsem viděl), že by se tento problém nutně týkal Václava Klause, u některých jeho následovníků je však zřetelný.

Euro jako takové je nástroj konvergenční, nelze o něm prohlásit, že způsobuje divergence v EU. Ty jsou důsledkem přetrvávajících bariér na společném trhu. Úsilí politiků, zejména pravicových, kteří mají svobodu jako hodnotu číslo jedna, by mělo směřovat k tomu, aby byla EU bezbariérovým a svobodným trhem. Jedině tak lze zajistit skutečný jeden trh, růst efektivity, blahobytu i HDP. Představa, že by na to stačilo zavedení eura, je hloupá a naivní. Odlišné měny jsou jednou z mnoha bariér, které přes všeobecnou eufórii ze společného trhu stále přetrvávají.

EU vznikla jako integrace podporující svobodu. Prosadila liberalizaci obchodu mezi členskými zeměmi a výsledky tohoto kroku byly posledním hřebíkem do rakve protekcionismu. Liberalizace obchodu nekončí odstraněním cel, musí pokračovat odstraňováním dalších možností jednotlivých států, jak svobodný obchod narušovat. Ke svobodnému obchodu se přidala svoboda investic, pohybu, podnikání, práce. Dospěli jsme do stádia, kdy můžeme EU vnímat téměř jako náš celiství životní prostor, přestože zde ještě mnoho bariér přetrvává. Je smutné, že si toto mnohé ke svobodě se hlásící pravicové strany neuvědomují a namísto ochrany svobody jednotlivce v celém prostoru EU cílí na zachování rozhodovacích pravomocí na úrovni národních států. EU tak padá do rukou levicových stran, v jejichž pojetí rozhodně ochrana svobod jednotlivce nezaujímá takovou důležitost. Hrozí, že se EU přetaví v nástroj kontroly státu nad občanem podobně, jako je tomu u integrací v Jižní Americe.

Pokud by k něčemu takovému došlo, bylo by to pošlapání odkazu všech, kteří se o šíření svobody skrze EU zasadili. Evropská myšlenka nesmí padnout do rukou levice, protože její jádro je a musí být pravicové. Pravice ji musí přijmout za svou a důsledně hájit posilování svobody každého jednoho občana na celém území EU, zasazovat se o reformu evropských institucí směrem k posílení jejich funkčnosti a legitimity, o sbližování systémů daní, sociálního zabezpečení i legislativních úprav trhu práce směrem k posílení svobod jednotlivce a poklesu moci státu nad ním. Jedná se o cestu dlouhou a náročnou po všech stránkách, ale také jedinou, která má dlouhodobou perspektivu a schopnost udělat z EU to nejlepší místo k životu.