Důchodová reforma přijatelná zprava

Lpění na státem řízeném důchodovém systému je nezodpovědné a nežádoucí. Tento systém poskytuje jedinou jistotu, že zaplatíte hodně a dostanete almužnu, což docela dobře vysvětluje Pavel Kohout v knize Finance po krizi. Penzijní "reforma" připravená vládou se v tomto nikam neposouvá, byť nestojí na zcela špatném principu, ale...

Bude možné převést část dnes státu odevzdaného pojistného na vlastní účet u penzijního fondu, ovšem za podmínky, že přisypete další procenta ze svého. Plánováno povinně, nyní dobrovolně.

Dnes funguje státní systém na principu netransparentní hromady, na kterou prostě hodíme část našich zdrojů k ostatním a očekáváme, že stát se o nás bude za desítky let schopen postarat. Vždy je pak jen otázka, zda budou zdroje na hromadu sypány dostatečně vydatně s ohledem na jejich odsýpání k současným důchodcům. Je možné, aby jich bylo vždy dost? Asi ano. Určitě asi ano. Ten systém nebezpečně připomíná letadlo, jedné generaci se může stát, že nasype a nic nedostane.

Oproti tomu má fondové spoření alespoň onu adresnost. Peníze na fondovém účtu jsou mé a zůstanou mé. Pokud je nějaký socialista nezkusí znárodnit. Ale je to nepravděpodobné. Přeci jen zloděje nemá nikdo rád a ani judikát NS je nemusí uchránit před ochranou majetku.

Co je problematické je nařízená forma. Penzijní fondy dosáhly reálného zhodnocení hluboko pod jedním procentem a povinnost držet určité procento svého příjmu právě v této formě je značné omezení svobody, sice ne tak velké, jak kdyby to polkla státní černá díra, ale pořád jsou ta procenta nad současnou sazbou pojistného v důsledku omezením ekonomické svobody, tedy pro pravicového voliče nepřijatelné.

Stěží je přijatelný i fakt, že toto není ani nemůže být finální podoba systému, jádrem je stále průběžný pilíř, ze kterého ani není odstraněna zásluhová složka. Transparentní systém může mít prvky solidární a prvky zásluhové, ale nelze v něm mít prvek zásluhovo-solidární. To je ta hromada popsaná výše.

Povinné fondové spoření by mělo vzniknout ryze na úkor současného průběžného systému a přenést na sebe veškerou zásluhovou složku, průběžný systém by měl mít ryze solidární charakter, tedy garantovat relativně nízkou úroveň zajištění. To jediné legitimizuje povinnost část svých zdrojů alokovat do fondů, ale neměla by být příliš velká. Součet povinných, ekonomicky nesvobodných zajištění naší budoucnosti by neměl překročit současnou úroveň 28% sociálního pojistného. Prostor pro snižování zde je.

Nejdůležitějším zdrojem důchodového zajištění je osobní assets management. Svobodné řízení alokace svých zdrojů, diverzifikace dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jedině to je skutečným klíčem k prosperitě. Tím správným aktivem pro investici nejsou jen nemovitosti, akcie, dluhopisy, ale také děti. Opět si vypůjčím věty Pavla Kohouta: "Mějte děti a mějte dobře vychované děti, aby se o vás ve stáří postaraly. Rodina je nejstarší penzijní systém, který lidstvo zná."

Jsem zvědav, zda se v českých podmínkách nějaké reformy, hodné toho slova, vůbec dočkám.