Důchod je luxus, který si možná nebudeme moci dovolit

Když vznikl Bismarckův penzijní systém, měl stanovený věk odchodu do důchodu na 70 let. V té době byl ovšem průměrný věk dožití 45 let. Většina populace se důchodu nedožila. Dnes připravujeme systém, kterého mají užívat všichni po dobu 20 let. Není to trošku zvláštní?

Oblíbený výraz "pojistit se na stáří" je z principu nesmysl, pojistit se lze proti NAHODILÉ a NEŽÁDOUCÍ události. Nevím jak vy, ale já tu chci být dlouho. Pravděpodobnost, že každý rok zestárnete o rok, se rovná jedné. Pokud šlo brát Bismarckův systém jako pojistný, systémy po druhé světové válce nikoliv.

Měli bychom si položit otázku, jaký účel má vlastně plnit státem organizovaný důchodový systém? Má býti jeho účelem 20 let bez práce? Jsme ochotni financovat si dvacetiletou dovolenou? Asi nebudu jediný, kdo má závažný problém zbavovat se značné části svých dnešních zdrojů, abych za desítky let dostával od státu nic moc příjem a to pouze za podmínky, že přestanu pracovat.

Délka dožití se neustále prodlužuje. Prodlužuje se také naše schopnost pracovat. První problém je, že délka celého života se prodlužuje rychleji, než délka aktivního života v poměru cca 4:1. Mimochodem ohromná výzva pro zdravotnictví. Druhý problém je, že roste variabilita v populaci, fakticky tak každým stanovením hranice odchodu do důchodu zůstane před branami důchodu mnoho lidí, kteří na to již fyzicky nemají, a zároveň je v důchodu mnoho lidí, kteří jsou plní elánu.

Důchod je zasloužený odpočinek. Dobu odpočinku by neměl určovat stát, ale každý sám za sebe. Proč by někdo nemohl jít ve 30 do důchodu, pokud na to má? Někdo na to samozřejmě mít nebude ani v daleko pozdějším věku. Ale představa státem poskytovaného důchodu jako něčeho, co jsme si napracovali, abychom ve stáří pracovat nemuseli, je z principu špatná. Měli bychom státní systém navrátit ke svému původnímu účelu, který je především zajištění těch, kteří se o sebe postarat nemohou. Jakýkoliv životní standard nad rámec sociálního systému si určitě každý z nás umí zajistit lépe, než dokáží politici slíbit za své nástupce po půl století.

Má-li se důchodová reforma blížit racionálnímu systému, je zcela zásadní, aby byla oddělena solidární složka od zásluhové. Stát by měl tedy poskytovat důchod jako formu sociální pomoci, jejímž účelem je přežití příjemce, nikoliv žití. Jako klasickou sociální dávku, při které se od určitého věku nebudou zkoumat kritéria pro její udělení. To, jak si v budoucím důchodu budeme žít, by mělo záviset ryze na nás, jak dokážeme nakládat se svými příjmy a majetkem k vlastnímu prospěchu a na své riziko.

Nechť si čtenář sám zodpoví otázku, zda jsou penzijní fondy tím správným prostředkem ke správě jeho bohatství. Ale dnešní státní průběžný systém to není v žádném případě.

Poznámka pod čarou: Doufám, že se čtenář nezamotá v různých významech slova důchod, které zde vyjadřuje 1)část života 2)příjem 3)státem vyplácenou dávku dle zákona. Snad je vždy patrné, co je důchodem kde myšleno.