Bydlení a práce pro každého je dnes vrcholem slibů levicových stran, že se o nás postarají. Zní to ušlechtile, pro mnohé jistě přitažlivě, ve skutečnosti je to drahá utopie. Horší než přímé náklady takových opatření jsou však dlouhodobé důsledky.
Popořádku. Bydlení je slibováno prakticky odjakživa. Ale jaké bydlení nám to stát nabízí? Řeč je většinou o sociálním bydlení. Všichni o něm mluví, ale nikdo ho vlastně nikdy neviděl, ani nikdo není schopen říci, jak by to mělo vypadat. To jsou byty 1+1? Staré nebo i nové? Bude sociální bydlení pro rodinu větší než pro jednotlivce?
Dejme tomu, že stát určí, na jaké bydlení má nárok jedinec i rodina a toto bydlení začne podporovat. Takže začne být normální určitý standard pro mladé lidi, jak mají bydlet, což je krásné do okamžiku, kdy chcete žít jinak. V ten okamžik máte problém.
Pokud totiž nevyužijete velkorysou nabídku státu, budete si muset nejen zaplatit bydlení dle svých představ ze svého, ale ještě na daních zaplatit ono bydlení pro každého. Dostáváte se tak do pořádné nevýhody.
Obdobně je to s tou prací. Je sice krásná myšlenka, že by absolventi měli po studiu jistou praxi, ale co by to přineslo? Pokud by stát financoval pracovní místa absolventů, firmy by na taková místa logicky převedly celou řadu činností, která jsou vykonávána na normálních pozicích. Normálních pozic pro absolventy by ubylo k nule.
Stalo by se normou pro absolventa pracovat na takto uměle vytvořených pozicích, které by ovšem byly na omezenou dobu, za podobný plat a bylo by pro ně prakticky nemožné získat hypotéku (na co, vždyť je tu pro ně sociální bydlení). Přidaná hodnota takových pozic by byla nízká a obsah pracovní náplně podobný, pro mnohé nezajímavý.
Pokud by se už někomu podařilo vybočit, musel by ze svých daní hradit onu práci a bydlení pro každého.
A v tom je nebezpečí, mnohem zákeřnější, než ty šílené náklady na věc samou. Stát svým opatrovnictvím vytváří homogenní ovčany s povinně stejnými touhami a potřebami. Pokud někdo vybočí, bude důkladně ostříhán.
Jenomže my jsme lidé. Naše sny, potřeby, zájmy a cíle jsou naprosto odlišné, jedinečné. Tato jedinečnost, různorodost každého z nás, stojí za vším, co lidstvo kdy dokázalo. Nenechme se spoutat, nenechme si diktovat jak máme bydlet, jaké má být naše první zaměstnání nebo dokonce, co si máme myslet. Svoboda má své nástrahy a chápu, že krmelec může někoho přitahovat. Problém však je, že vnucení homogenity potřeb poškodí i ty, kteří odmítají být homogenní.
A v dlouhodobém horizontu to dopadá jak? To už jsme přeci měli, za komunistů měl každý práci a bydlení. A kde byla po těch 40 letech jistot naše životní úroveň oproti demokratickému západu?
Buďme svobodní a sami rozhodněme, jak bude vypadat náš život. Nenechme si ho řídit shora, nebuďme ovčany a nenechme se stříhat za chudý krmelec.
Čtěte také:
Debilní kecy levičáků: 1) Inteligence máme moc
Debilní kecy levičáků: 2) Důchodci berou práci mladým
Debilní kecy levičáků: 3) Měla by to být neziskovka
Debilní kecy levičáků: 4) Zabavíme nakradený majetek
Debilní kecy levičáků: 5) Hlas lidu je všemocný
Debilní kecy levičáků: 6) Progresivní daně jsou solidární
