Další krizi zabrání jen důsledná deregulace finančního sektoru

Oblíbený politický argument pro regulaci finančních trhů je, že jejich selhání mívá systematický charakter a proto je třeba je regulovat. Nicméně finanční trhy samy o sobě systematicky neselhávají. Systematičnost do ní vnáší především státní regulace a na ní navázaný morální hazard.

Ve světě nezatíženém regulací by byly banky nuceny pečlivě vyvažovat onen pověstný trojúhelník riziko-výnos-likvidita a snažit se být transparentním a důvěryhodnějším subjektem pro ostatní banky i pro své klienty. Banky jsou zprostředkujícím subjektem mezi věřiteli a dlužníky a požívaly tradičně pověst spolehlivého subjektu právě z doby, kdy regulace prakticky neexistovala.

V průběhu posledního století se ovšem situace dramaticky změnila. Klienti už se nemusejí bát o své vklady, do určité výše jsou 100% pojištěny. A banky se nemusejí bát vzájemně se úvěrovat. Také nejsou nuceny příliš dbát na svou odolnost vůči vnějším vlivům. Tendence států zachraňovat banky je vede k tomu, že pojem rizika na mezibankovním trhu mohou z výše uvedeného trojúhelníku vyhodit a zbývá honba za výnosem. Proto se snaží nabrat co nejvíce peněz od centrální banky i na mezibankovním trhu a jejich vlastní kapitál je v tom objemu mizivý. Likvidita je snadno dostupná a banky nejsou nuceny obhajovat svojí důvěryhodnost před střadateli.

Klienti si zvykli, že je jedno kam vloží své úspory a banky si zvykly, že držet zbytečně vysoký podíl vlastního kapitálu představuje pouze zbytečné náklady, zajišťovat se proti rizikům je zbytečné, kdyby k něčemu došlo, zaplatí to stát a později pojede zisková mašina dál.

Do systému se paradoxně musí vrátit riziko, jinak dojde ke krizi dříve či později znovu. Bude mít úplně stejný charakter a neexistuje žádná regulace, která by dokázala vyvážit problém neexistence rizika a vzniklého morálního hazardu.

Aby se systém ozdravil, jsou potřeba dvě zásadní věci. Nekrýt pojištěním 100% vkladu, ale pouze 80-90%, aby vkladatelé zvažovali důvěryhodnost banky. Druhou věcí je růst úrokových sazeb CB minimálně na tržní úroveň (ano, nikdo jí nezná, ale jisté je, že není nižší než míra inflace), aby banky viděly v klientech levnější zdroj financování než v úvěrech od CB.

Řekněme k tomu, že to zdraží úvěry a zvýší výnosnost vkladů, vzroste cena peněz. Ale z jiných komodit snad už víme, že pokoušet se intervenovat ceny čehokoliv přináší pouze potíže. Pokusy držet nízké úrokové sazby a tím spustit ekonomický růst vedou akorát k nezřízenému boomu, investicím do projektů, které by za normálních okolností nebyly životaschopné. A trh nelze regulací obelstít, dříve či později to praskne jako v roce 1929 nebo 2007. Zbavit finanční trhy přemíry regulace a intervencí je jedinou cestou, jak udržet zdravou ekonomiku bez krizových otřesů.