Cena "solidarity"

Cena je klíčový atribut, na základě kterého jsme schopni porovnat, zda bude náš užitek ze zakoupeného zboží vyšší, než užitek z peněz (přesněji jejich alternativního použití), které za něj vynaložíme. Jádrová část ekonomie, která se vztahuje úplně na vše, sociální systém nevyjímaje. Po ceně, kterou vás sociální zajištění stojí, by jste ale pátrali velice obtížně.

Je pravdou, že i u běžného zboží se vás výrobci běžně snaží přesvědčit, že vás jejich produkt bude stát méně, než jste ochotni vynaložit, i když zaplatíte mnohem více. Krásným příkladem budiž neskutečně nízké ceny aut na letácích, na nichž je mikropísmem uvedeno, že cena platí při financování s oblíbeným poskytovatelem úvěrů a pokud by jste, vy hloupý, úvěr nechtěl, musíte zaplatit mnohem více.

Žádný z běžných prodejních systémů však nedokáže zamlžit cenu tak dokonale, jako politici cenu za to, že se o nás postarají v dobrém i zlém. Využívají k tomu i klamavé reklamy (po velkých slibech například konstatují, že nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce) a cenové diskriminace (různým skupinám je stejný produkt nabízen za různé ceny), které jsou obyčejným prodejcům z velké části zapovězeny.

Nejmocnějším nástrojem je však netransparentnost, způsobená až neuvěřitelným mixem příjmů, výdajů, nároků, slev a podpor. Transparentní systém by byl takový, kde vidíte, co dostáváte a co vás to stojí. Ale taková to průhlednost by byla nepříznivá pro možnosti předvolebních programů sloužících k získání moci, ani k rozsahu této moci jako takové (je přímo úměrná velikosti přerozdělovaných zdrojů).

Klasickým příkladem je důchodový systém, který je zároveň solidární a zároveň zásluhový. Přitom zřetelně cítíte rozpornost těchto pojmů. Nakolik je ten systém zásluhový a nakolik je solidární? Ústavní soud stanovil míru solidarity na úkor zásluhovosti jako nepřípustnou, ale nová jasná hranice neexistuje. Pokud někdo snad čekal, že efektem důchodové reformy bude větší transparentnost systému, například stanovení prvního pilíře jako ryze solidárního a druhého jako ryze zásluhového, byl výsledkem zklamán, protože tu máme jen další omezení ekonomické svobody (2% navíc, pokud 2. pilíř využijeme, o nárůstu nepřímých daní ani nemluvě) bez nějakého skutečně přínosného efektu.

Solidarita v nadpisu není v uvozovkách omylem. Musíme si uvědomit, že "solidarita" poskytovaná na nedobrovolné bázi bez svobodného rozhodnutí nemá se skutečnou solidaritou nic společného. To, že přerozdělování zdrojů přes stát nikdy nemůže být skutečně solidární, neznamená, že by se nemělo pokoušet o co největší přiblížení dobrovolnosti.

Dobrovolnost v otázce, jak velkou solidaritu budeme poskytovat skrze státní systém, lze spatřovat v tom, jak volíme ve volbách, ve kterých bychom měli de facto rozhodovat i o míře solidarity. Bohužel v dnešním stavu pouze měli. Politiky byl systém povinné solidarity, jakéhosi společného zájmu o pomoc lidem v nouzi, přetaven v nechutnou přerozdělovací hru, kde jednou za čtyři roky jsou všichni přesvědčováni, že právě oni na této hře vydělají.

Máme natahané solidární prvky v daňovém systému i zdravotnictví. Hrozí jejich zatažení dokonce i do odpovědnosti za přestupky. Nic proti "solidaritě", ale měli bychom mít možnost si její míru zvolit. Volit můžeme tehdy, pokud známe cenu. Cenu budeme znát tehdy, pokud bude každý zřetelně vidět, kolik platí a kolik je mu placeno. Tedy jen tehdy, pokud vyhážeme solidární prvky ze systémů, kde nemají co pohledávat, a umístíme je výlučně do systému sociální pomoci. Daňový systém nechť slouží k efektivnímu vybírání zdrojů pro veřejný sektor, zdravotnictví nechť je plně komerční službou. Pak může sociální systém fungovat efektivněji, transparentněji a skutečně naplnit svůj smysl-zajistit slušný životní standard těm, kteří si ho sami opatřit nemohou.

V každé společnosti bude určité rozdělení preferencí, kdy její část bude preferovat větší míru přerozdělení než jiná. Musíme spolu nějak žít, ale abychom se mohli rozhodnout pro nějakou uspokojivou variantu, musíme vědět, kolik za "solidaritu" platíme. Proto se domnívám, že požadavky na oddělení solidárního sociálního systému od všech ostatních by měly být i v zájmu levice. Nebo snad ne?