Jak jsem těžil zlato v Ghaně 9

Konečně nastal čas odletu do Ghany. Sešli jsme se na letišti, kde se bohužel vyskytly nečekané komplikace...

9.

Za dva dny sraz v 5.00 na letišti v Mošnově. I když začínalo léto a byla doba dovolených (tím pádem charterových letů), vstupní hala zela prázdnotou. Na informační tabuli svítil pouze jeden let: Praha 5:30. Po přepočítání členů výpravy jsme zjistili, že bohužel nikdo nechybí. K naší nelibosti se dostavil i Leontýn. Poté, co jsme se smířili s faktem, že s námi opravdu poletí, jsme si to namířili k odbavovací přepážce. Slečně na přepážce jsme odevzdali naše pasy a položili na pás první zavazadlo. Slečna cosi naťukala do počítače, potom se podívala do prvního pasu, potom na displej, potom do druhého pasu a zase na displej, potom do třetího pasu a opět na displej. Tuto proceduru zopakovala asi ještě třikrát, pak zakroutila hlavou, upřela na nás svůj zrak a vyřkla nemilosrdný ortel: „Je mi líto pánové, ale vaše letenky jsou rezervovány na 22.července, nikoli na 22.června. Spletli jste se o měsíc.“ Ani nemusím říkat, kdo měl na starosti rezervaci letenek.

„Leontýne, to jste si nemohl zkontrolovat datum, když jste ty letenky rezervoval?“ obořil se na něj Roman.

„Já, hmmm, kontroloval to. Nechápu, hmmm, jak se to mohlo stát.“

„To je takový problém rozlišit červen od července?“

„Tam, hmmm, nebyly měsíce napsány, hmmm. Kdyby tam bylo, hmmm, napsáno červen nebo červenec, tak bych se nespletl, hmmm. Ale tam byly číslice, hmmm. To se pak člověk lehce splete, hmmm.“

„To je fakt taková věda rozeznat šestku od sedmičky?“ zakřičel na něj nadmíru vytočený Roman.

„Je to složité, a to je právě to.“ odpověděl mu Leontýn.

Zeptali jsme se slečny na přepážce, zda-li u ní nemůžeme rezervaci změnit, že opravdu potřebujeme odletět ještě dnes. Bohužel to nešlo. Proto jsme vyrazili do Ostravy do cestovní kanceláře s nadějí, že provedeme rychlou přerezervaci a ještě dnes vyrazíme směr Afrika. Do centra jsme dorazili kolem šesté hodiny ranní. Zbývaly tři hodiny do otevření. Díky novinám a časopisům nakoupeným na cestu a faktu, že Leontýn držel hubu, nám čekání celkem příjemně uběhlo.

Konečně odbila devátá hodina a mohli jsme vstoupit do cestovní kanceláře. Změna termínu nebyla tak jednoduchá, jak jsme si představovali. A o tom, že bychom odletěli ještě téhož dne, jsme si mohli nechat jen zdát. Letenky na další dny byly buď extrémně drahé – cena za economy se téměř rovnala ceně za business class, což nepřipadalo v úvahu, nebo nebylo volno. Důvod jsem pochopil později – spousta Ghaňanů žijících nebo pracujících v Evropě se na dovolenou vrací domů. Nakonec se nám podařilo sehnat letenky za slušnou cenu. Odlet byl tedy o týden odložen.

Ještě jsem musel o našem zpoždění informovat Victora. Nechtěl jsem mu říci přímo příčinu odložení našeho odletu, tak jsem si vymyslel výmluvu, že je Leontýn nemocný. Napsal jsem mu na Skype:

„Ahoj Victore, přijedeme až za týden. Leontýn onemocněl, tak to musíme odložit.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože chytil nějaký virus.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože na něj skočil nějaký bacil.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože dostal bulimický zánět.“

„Ok. Ale proč je nemocný?“

„Protože onemocněl.“

„Aha. Tak to chápu. Uvidíme se za týden.“