Jedeme zpět do hotelu, kde nás čeká setkání s Aaronem a jeho partou. Budeme řešit neshody, které se mezi námi vyskytly.
48.
Ještě jsme se cestou stavili na večeři do KFC, abychom naše partnery nenechali čekat moc dlouho. I když se jedná o rychlé občerstvení, zde to nebyla pravda. Objednali jsme si, zaplatili, dostali lístek a čekali, než nám jídlo připraví, což trvalo téměř 20 minut, takže naše plánované zpoždění se neplánovaně prodlužovalo. Zvláštní ale bylo, že nám nikdo nevolal, kde jsme a v kolik přijedeme…
Do hotelu jsme dorazili kolem půl deváté. Napjatě jsme očekávali, co tomu řeknou naši partneři. Neřekli nic. Ještě tam nebyli. Asi se máme ještě hodně co učit…
O půl desáté se objevili. Všichni tři v jednom voze, což se ještě nestalo (situace byla asi opravdu vážná). Přišli k nám do přístřešku a velice chladně se s námi přivítali. Dokonce i Derek, který se skoro pořád chechtal, měl zakaboněnou tvář. Posadili se na židle a na pár vteřin zavládlo hrobové ticho. V jejich tvářích se zračilo napětí. Na základě předchozí domluvy s Romanem jsme počkali, až začnou. Oni měli problém, tak bylo na nich, ať řeknou, co mají na srdci.
Ticho překvapivě neprolomil Leontýn svým tradičním „Translator, please.“ I jemu zřejmě došlo, že zatím nikdo nic neřekl. Slova se ujal Aaron:
„Já, jako CEO, musím vznést námitku,“ pronesl pateticky a na několik vteřin se odmlčel.
„Amen,“ přerušil ticho Roman.
„Amen,“ řekl Derek.
„Amen,“ řekl Victor.
„Amen,“ řekl Aaron.
„Translator, please,“ požádal o překlad Leontýn.
„Právě všichni řekli slovo, které se často používá při modlitbách, v náboženských a liturgických textech. Je součástí motliteb, většinou se používá až v jejich závěru, a to jak v židovství, tak v křesťanství či islámu,“ přeložil jsem mu.
„A co znamená litografický?“ zeptal se mě Leontýn.
„Litografie je odnož pornografie,“ uzemnil ho Roman.
„Tak to bych chtěl vidět, hmmm,“ pronesl Leontýn natěšeně.
„Leontýne, teď nemyslete na prasárny, protože zde máme vážný rozhovor s našimi partnery,“ utnul jsem další konverzaci, protože jsem viděl, jak se Leontýn nadechuje k další otázce.
„Já, CEO své firmy, vám musím sdělit,“ ujal se slova opět Aaron, „že jsme velice nespokojení s vaším chováním u našeho právníka. To, co jste předvedli, se mezi partnery a přáteli nedělá.“
„A co jsme udělali špatně?“ zeptal jsem se ho.
„Vůbec nemáme pocit, že bychom učinili nějaký přestupek,“ dodal Roman.
„Velice jste nás před tímto starým mužem ponížili,“ odpověděl Aaron.
„Ale jakým způsobem? Nejsme si ničeho vědomi. Vždyť tam všechno proběhlo korektně. Takže jaké ponížení?“ oponoval jsem.
„V Ghaně je starý člověk velice respektován. A tento právník je starý a významný muž. A když po něm něco žádáte, musíte to mít odsouhlasené se svými partnery. Ale vy jste s námi změnu podílů neodsouhlasili a požádali ho o změnu bez našeho vědomí. Tímto aktem jste nás před ním znevážili. Teď před ním vypadáme jako někdo, kdo si neumí se svými partnery sjednat pořádek. Cítíme se velice dotčeni a hluboce uraženi.“
„Tak to se omlouváme, opravdu jsme to nevěděli. Neměli jsme v úmyslu zničit naše přátelství. Kdybychom to věděli, vše bychom s vámi předjednali. Ještě jednou se nesmírně kaji a prosím vás o odpuštění našeho nehorázného činu. Chtěli bychom, aby naše přátelství bylo opět silné a plodné jako před tímto incidentem. Už to nikdy neuděláme,“ pronesl Roman pateticky a bylo na něm vidět, že měl co dělat, aby se nezačal smát.
„Naše přátelství bylo pošlapáno a naše partnerství zničeno. Nezbývá nic jiného, než se rozejít a ukončit naši spolupráci. Vše, co jsme spolu vybudovali, je v troskách, a proto nevidím důvod k pokračování. A protože nevidím důvod k pokračování, je třeba začít budovat vše od znovu, abychom vytvořili ještě mnohem větší dílo než dosud, a proto je třeba začít tvrdě pracovat na budování vzájemné důvěry a také naší vzájemné spolupráce, která musí být mnohem intenzivnější. Čeká nás spolu zářná budoucnost. Proto chci připít na naši novou, zlatem dlážděnou cestu,“ pronesl Aaron a pozvedl prázdnou ruku a se všemi si „přiťukl.“ Potom jsme všichni vypili na ex neexistující poháry.
„Aarone, jsem velice dojat tvými slovy a tvou velkorysostí,“ řekl Roman a opět potlačoval smích. „I my se těšíme na naše obchodní partnerství. Na zdraví!“ pronesl a opět si se všemi přiťukl. Poté jsme do sebe obrátili druhý pohár.
„Hurá, to je skvělé. Odteď jste mými bratry,“ zvolal radostně Derek a z malé taštičky, kterou nosil stále s sebou vytáhl devítku Luger a na znamení radosti z ní začal střílet do vzduchu.
„Ještěže jsme to s nimi takhle skouleli,“ pošeptal jsem Romanovi. „Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdybychom se dnes neusmířili…“
