Jak jsem těžil zlato v Ghaně 38

Čeká nás návštěva u právníka. Podle místních musí mít každá firma v Ghaně právníka, který ji chrání. Jinak se prý může dostat do problémů.

38.

Ráno v 6 mě vzbudil telefon. Volal Victor, že přijede v 9. Otočil jsem se na druhý bok a znovu zalomil. V 9 jsem se vzbudil a zašel na snídani. Po snídani jsem se převlékl do plaveckého a šel si lehnout k bazénu. V 11.30 přijel Victor. Bylo jasné, že schůzku ve 12 u právníka nestihneme.

„Victore, nemáme být náhodou ve 12 u právníka?“

„Ne, volal mi, že bude u sebe až ve 3.“

„A tos mi nemohl dát vědět?“

„Che che che che che.“

„To máme spoustu času. Tak si pojď zaplavat.“

„Nemám plavky.“

„Výmluva. Určitě neumíš plavat!“

„Umím, ale jen v šedesáti centimetrech. A tady je moc hluboká voda.“

Victor se usadil do stínu, objednal si jídlo, dal si nohy na stůl a zahleděl se na bazén. V této poloze vydržel do doby, než mu donesli oběd. Když dojedl rozkřičel se na nás, že už je čas jít, že právník nepočká. Tak jsme se neochotně zvedli a šli se převléknout. Opět jsme jeli dvěma auty. Victor a Leontýn Victorovým vozem, my s Romanem taxíkem. Chtěli jsme si dohodnout cenu předem, ať zas nedochází k nechutným rozepřím při placení, proto jsem se Victora zeptal na adresu právníkovy kanceláře. Adresu ale neznal, jen mi řekl, že to není daleko. Ukázalo se, že měl pravdu. Ani ne za půl hodiny jsme zastavovali před právníkovým domem. Jeho dům se nacházel ve čtvrti Adabraka, což je čtvrt plná koloniálních domů. Za anglické nadvlády se jednalo o luxusní část města. Dnes už to neplatí. Poté, co Angličané v roce 1957 odešli, na většinu domů nikdo „nesáhl“, a na jejich vzhledu to je vidět. Ale místní tuto čtvrt stále považují za něco víc než ostatní části města.

Vystoupili jsme z vozů a následovali jsme Victora, který nás vedl do zadní části domu, kde byl vchod. Vešli jsme. Okamžitě jsme dostali ránu. Klimatizace jela na plné obrátky. Uvnitř bylo snad 15 stupňů. Nalevo od vchodu stál stůl s hromadami fasciklů. Doslova jimi přetékal. Za fascikly seděla sekretářka. Victor jí cosi řekl, ale ta se na něj ani nepodívala, jen mu něco odštěkla a ukázala rukou na volné židle. Victor nám sdělil, že je právník u soudu, ale že brzy přijde.

„Je to nejlepší právník v Ghaně. Je strašně zaneprázdněný. Pořád jen samý soud, soud, soud,“ informoval nás Victor.

Po hodině čekání přijel Derek. Vletěl dovnitř jako divoká voda a hned ho bylo všude plno. Dokonce i sekretářka se po jeho příchodu začala usmívat. Něco jí řekl a ona mu něco opáčila. Potom se otočil na nás a povídá: „Je to nejlepší právník v Ghaně. Je strašně zaneprázdněný. Pořád jen samý soud, soud, soud. Za chvilku je tady.“ Jakmile to dořekl, vypálil ven. Jenom jsme se na sebe s Romanem nechápavě podívali. Odkud jen bere tu energii, pomyslel jsem si...

Za další hodinu přijel Aaron. Na rozdíl od Dereka vstoupil rozvážně a důstojně. Přeci jen je to ředitel firmy - CEO, takže tomu také odpovídá jeho chování a vystupování. Pozdravil sekretářku a cosi se jí zeptal a ona mu odpověděla. Potom přistoupil k nám a sdělil nám překvapivou informaci: „Je to nejlepší právník v Ghaně. Je strašně zaneprázdněný. Pořád jen samý soud, soud, soud. Za chvilku přijede.“ Potom se otočil a vyšel ven stejným způsobem, jakým přišel.

Po další hodině čekání se Victor odvážil promluvit na sekretářku. Tón jeho řeči byl podlézavý a bojácný. Ne jako obvykle – ostrý a rozkazovačný. Zřejmě se opravdu jedná o velké zvíře, pomyslel jsem si. Odpověď sekretářky byla strohá. Victor nám ji přetlumočil s úsměvem na tváři:

„Soud se protáhl. Dneska už nepřijde. Musíme přijet zítra. Jedeme do hotelu na večeři.“

„To jsi sem nemohl nejdřív zavolat, než si nás sem táhl?“ řekl jsem mu naštvaně

„Soud se protáhl. To nemohl nikdo vědět. Ale zítra už tu bude. Zítřejší soud se už neprotáhne.“

„A kde máme záruky, že se neprotáhne?“ zeptal se ho zcela logicky právník Roman.

„Che che che che che.“

„Co když sem zítra pojedeme zase zbytečně?“ nedal se odbýt Roman, „jsme tady už několik dní a ještě jsme nic neudělali. Pan Albert chce po nás nějaké výsledky. A co mu máme říct? Že tady jen sedíme a čekáme?“

„Zítra navštívíme právníka a začneme tvrdě makat,“ ubezpečil nás.

Než jsem stačil něco namítnout, vstoupil do naší debaty Leontýn, jemuž právě vypršel zákaz mluvení: „Translator, please.“

Vrátili jsme se do hotelu. Victor jakoby vycítil, že jsme na něj naštvaní, tak si ani nedal večeři. Vzal si jí s sebou. A k ní tradičně sedm nebo osm dalších. A ani nechtěl za svůj dnešní výkon zaplatit.

Po jeho odchodu jsme se sešli v restauraci na večeři. Čekání jsme vyplnili diskusí o tom, co jsme dnes zažili. Nedovedli jsme se shodnout na tom, jestli to dělají schválně nebo jestli to je všechno jenom souhra náhod...

Po večeři jsme jen tak tlachali u piva. Ještě jsme se moc neznali, tak jsme probírali rodinné záležitosti, koníčky, práci atd. Jak jsem již zmínil, Leontýnovi vypršel jeho zákaz mluvení, tak nám také sdělil pár drobností ze svého života.

„A co vy, Leontýne, jste ženatý?“ zeptal jsem se ho.

„Ano, hmmm, mám ženu a syna. Syn už je velký. Bude maturovat. Je to vysoký ramenatý blonďák s modrýma očima, koktá a jmenuje se Michal, hmmm.“

„To vám ale není moc podobný,“ rýpnul si do něj Roman.

„Úplný opak,“ přisadil jsem si.

„To ne, hmmm, ale představte si, že můj soused je taky to vysoký ramenatý blonďák s modrýma očima, koktá a jmenuje se Michal, hmmm. Myslím si, hmmm, že jsme s tím sousedem nějak příbuzensky spřízněni, hmmm. To přeci není možné, hmmm, aby si byli dva cizí lidé tak podobní, ne?“

„Ano, je to velice zvláštní, ale i takové případy se vyskytují,“ odpověděl mu škodolibě Roman.

„Až budu mít více času, hmm, tak zajdu někam do archívu nebo na matriku, hmm, a zkusím tam něco vypátrat, hmm. Určitě tam najdu nějaké společné předky, hmmm.“

„Ano, Leontýne, přesně tam je zakopán pes,“ odvětil mu Roman.

Leontýnův komentář , že v archivech ani na matrikách se psi nepohřbívají, jsem už neslyšel. Musel jsem „naléhavě vyběhnout na záchod“.