Jak jsem těžil zlato v Ghaně 35

V této kapitole popisuji cestu do Aaronovy kanceláře, během níž poznáme kousek Accry z automobilu...

35.

Hned vedle restaurace se nacházel supermarket. Rozhodli jsme se nakoupit nějaké zásoby na cestu, protože jeden nikdy neví, kdy zase bude jíst. Když jsem Victorovi sdělil, že si ještě nakoupíme, odpověděl mi, že půjde s námi, protože nás musí chránit. Jeho „ochranu“ jsem pochopil při placení. Když bylo zboží na páse a pokladní ho markovala, Victor k našemu nákupu přihodil 6 plechovek koly light, pětikilový pytel rýže, 10 čokolád, flašku ginu a deštník. Pohledem jsem se Romana zeptal, co s tím, a Roman jen pozvedl obočí a mávnul rukou.

Vyšli jsme ven. Každý si nesl svou tašku s nákupem. Kromě Victora. Ten si nákup nechal odnést členem ochranky. Když mu nákup složil do kufru, Victor se na mě otočil a přikázal mi:

„Dej mu něco malého.“

„Co malého?“ dělal jsem nechápavého, ačkoli jsem věděl, že budu muset za odnos zaplatit, což se mi nechtělo.

„Nějaké drobné, třeba 2 cedi.“

Podíval jsem se na Romana a opět mi platbu pohledem schválil.

Chtěli jsme nasednout k Victorovi do auta, ale Victor nám řekl, že pojedeme zvlášť. On s Leontýnem v jeho voze a my s Romanem si vezmeme taxíka. Nutno podotknout, že díky předchozí návštěvě byl pro ně Leontýn velký šéf. Utratil v Ghaně spoustu peněz (cizích), což ho v očích Aarona a jeho party pasovalo do role poloboha. Proto měl privilegium jet s Victorem, a my, plebs, jsme byli nuceni jet za nimi v taxíku. Namítnul jsem, že se vejdeme všichni do jednoho auta, že není třeba zbytečně utrácet za taxíka, ale Victor mi řekl, ať se nebojím, že s taxikářem domluví super cenu a nedovolí, aby nás okradl.

„Jsem tady proto, abych vás chránil. Jste moji partneři.“ uzavřel naši debatu.

Vyrazili jsme do Aaronovy kanceláře. Cesta trvala dvě hodiny, i když podle navigace byla čtvrť La Paz, kde se kancelář nacházela, necelých pět kilometrů. Na vině tomu byl hustý provoz. Opět jsme jeli krokem. Více jsme stáli, než jeli. A i když řidič sjel několikrát z hlavní trasy do bočních uliček, aby se provozu vyhnul, moc si nepomohl. Boční uličky byly rovněž totálně ucpané, díky čemuž jsme ztratili spoustu času, protože jsme se museli několikrát vracet na hlavní cestu a napojení se do kolony aut na hlavní ulici trvalo extrémně dlouho. Podle mapy v mobilu jsem zjistil, že se nacházíme na Independence avenue. Jedná se o hlavní dopravní tepnu Accry (na níž se nachází také prezidentský palác), která je však během dne téměř neprůjezdná. V každém směru jsou tři pruhy, ale jedná se spíše o kosmetickou záležitost. Řidiči je vůbec nerespektují. Běžně vedle sebe jede (nebo spíše popojíždí) 4 i 5 aut.

Po nějakém čase jsme dorazili k George Bush Motorway, na kterou jsme se hodlali napojit. Byli jsme v tom „nejrychlejším“ pruhu a potřebovali jsme najet na rampu a napojit se na kolmou dálnici. Překvapilo mě, jak hladce jsme odbočili. Všechna auta nás ochotně pustila. Řidič jen zatroubil, udělal rukou gesto, že odbočuje doprava, a kolegové vedle nás ho bez násilí pustili. Je vidět, že jsou na zácpy zvyklí a umí se v nich pohybovat.

Na nájezdu si Roman zapálil. Popel klepal ven z otevřeného okna. Když jsme se šinuli kolem policejní hlídky, která stála kousek od místa, kde se nájezd napojuje na dálnici, jeden z policajtů k nám přistoupil, přikázal zastavit (čímž už tak pomalý provoz ještě zpomalil) a sdělil Romanovi, že musí zaplatit pokutu za kouření na veřejném místě. Přestože se jedná o právníka s vynikajícími rétorickými schopnostmi, ani nemukl. Ono není radno protestovat ani diskutovat s někým, kdo má na rameni nabitý kalašnikov. Beze slov zaplatil 10 cedi a „frčeli“ jsme dál. Když jsme byli od policejní hlídky dostatečně daleko, taxikář se otočil na Romana, zazubil se na něj a prozradil mu sladké tajemství: „Ghanská policie má ráda peníze!“ A pak se tomu začal hurónsky smát.

Na dálnici už provoz nebyl tak hustý, takže jsme pokračovali víceméně plynule. Po asi 3 kilometrech jízdy jsme z dálnice odbočili doprava mezi domy. I když domy vypadaly honosně, cestu mezi nimi tvořila jen udusaná hlína. Po čtvrthodině jízdy na tankodromu jsme zastavili před vysokou železnou bránou. Victorův řidič zatroubil a brána se po chvilce začala pomalu otevírat.