Jak jsem těžil zlato v Ghaně 34

Konečně jsme se dobře najedli a hodlali se vrátit do hotelu. Ale v Africe není radno nic plánovat. Situace se zde mění každou chvilku a pobyt je plný překvapení...

34.

Když jsme dojedli, zavolal Victor:

„Už jsem na cestě. Za dvě minuty jsem u Vás.“

„Victore, nejsme v hotelu. Jeli jsme se najíst ven, když jsi se neobjevil.“ odpověděl jsem mu.

„To nemyslíte vážně! To nesmíte! Udělali jste pěknou hloupost!“ rozkřičel se na mě.

„Nechápu, proč je to hloupost. Prostě jsme se jeli najíst mimo hotel. Nechtělo se nám tam tvrdnout, když jsi se neráčil ukázat!“ oponoval jsem mu.

„Ghana je nebezpečná. Mohlo by se vám něco stát.“ nepřestával křičet.

„Uklidni se. Jsme v pořádku a nic se nám nestalo.“

„Ale mohlo se stát. Jsme za vás odpovědní. Poslali jsme vám pozvání, a tím pádem za vás ručíme. Kdyby se vám něco stalo, tak nás zavřou. Kde jste?“

„V mexické restauraci v Osu.“

„Ok, jedu tam za vámi. Budu tam za 2 minuty.“

Objednali jsme si pivo a dali jsme mu 30 minut. Pokud nedorazí, vracíme se do hotelu. Nikdo z nás nevěřil, že přijde. Ovšem za 10 minut se rozletěly dveře a do nich vstoupilo obrovské břicho. Nebylo pochyb, že se jedná o Victora. Hned se hrnul k našemu stolu a opět nám začal nadávat, že jsme udělali hloupost, že je Ghana nebezpečná a že se bez něho nesmíme sami nikam vydávat. Když se vykřičel, zahulákal cosi na servírku. Bylo zřejmé, že si objednává jídlo.

Když dojedl, tak jsem se ho zeptal:

„Victore, proč je Ghana nebezpečná?“

„Ghana? Ghana není vůbec nebezpečná. Ghana je bezpečná a mírumilovná země! Kdo vám to řekl?“ odpověděl popuzeně.

„Ty.“ kontroval jsem.

„Já? Já jsem nikdy nic takového neříkal!“ bránil se.

„Vždyť jsi mi to říkal do telefonu a taky před chvílí, když jsi přišel.“

„Che che che che che che che!“ použil svou tradiční obranu (ke které se uchýlil vždy, když byl usvědčen ze lži).

„Takže tvrdíš, že Ghana je bezpečná?“ zeptal se ho Roman.

„Ano. Jsme bezpečná a mírumilovná země. A máme prosperitu díky disciplíně a pracovitosti! Jsme Švýcarskem Afriky!“ pronesl Victor s hrdostí v hlase.

„Švýcarskem? Byl jsi někdy ve Švýcarsku? Víš, jak to tam vypadá?“ kroutil nevěřícně hlavou Roman.

„Co je to Švýcarsko?“ zeptal se nás Victor.

„Jsem myslel, že to víš, když jste Švýcarskem Afriky.“ řekl jsem mu ironicky.

„To tedy ano. Je to tak. Jsme Švýcarskem Afriky,“ zvolal s ještě větší hrdostí v hlase, „Ale pořád jste mi neřekli, co je Švýcarsko.“

„To ti řeknu někdy později. Teď na to není čas,“ pokusil jsem se změnit téma hovoru, „Myslím, že bychom měli neprodleně vyrazit k Aaronovi do kanceláře a začít konečně něco dělat!“

„Dobře,“ souhlasil Victor, „Zajedeme tam.“

Zaplatili jsme a vyšli ven.