Čeká nás první "pracovní den". Nasnídali jsme se a čekáme na příjezd Victora. Uvidíme, jestli přijede, jak slíbil...
30.
Další den ráno jsme očekávali Victora. Podle domluvy měl přijet v 9. Vlastně v 8.45. Předešlý večer, když jsme se loučili, tak jsem se ho zeptal:
„Victore, v kolik a kde se zítra sejdeme a kam pojedeme?“
„Sejdeme se v 9 ráno a přijedu za vámi do hotelu. Pojedeme k Aaronovi do kanceláře dohodnout podmínky naší spolupráce. Potom zajedeme za právníkem uzavřít smlouvu.“ odpověděl mi.
„Dobře, v 9 tě budeme čekat.“
„V 9 je pozdě,“ vykřikl na mě, „Musíme se sejít v 8.45. Musíme začít od začátku tvrdě pracovat. Byznys nepočká!“
V 9.30 mu volám:
„Kde jsi? Říkal jsi 8.45 a už je půl desáté!“
„Jsem za rohem. Za 2 minuty jsem u vás. To víš, pondělí ráno. Obrovský provoz. Hodně aut. Všichni jedou do práce.“ odpověděl mi a bez rozloučení zavěsil.
Šli jsme si sednout k bráně, aby, když přijede, jsme mohli ihned vyrazit. Po půl hodině sezení na patníku jsem mu opět zavolal:
„Tak jak to s tebou vypadá?“
„Jsem za rohem. Za 2 minuty jsem u vás.“ a opět bleskově zavěsil.
Sezení na patníku nebylo moc pohodlné, tak jsme se přesunuli do přístřešku. Po další půl hodině opět volám Viktorovi:
„Tak jak? Kdy už konečně přijedeš?“
„Jsem za rohem. Za 2 minuty jsem u vás.“
„To už jsi říkal před...“ ale svou námitku jsem nestačil doříct. Přerušil ji zavěšovací tón.
Takže nám nezbývalo než sedět a čekat. Každou půl hodinu jsem zavolal Victorovi a dozvěděl se stejnou informaci. Čekání jsme vyplnili čtením a surfováním v telefonu. Kromě Leontýna, ten jenom seděl a přiblble se usmíval a mlel pořád dokola to své: „To je mentalita, hmmm, to musí se pochopit tady.“ Chtěl jsem ho poslat do prdele, ale raději jsem mlčel. Stejně bych tím nic nevyřešil.
Kolem oběda jsme řešili dilema, zda-li si objednat jídlo či ne. Nakonec jsme se rozhodli nic neobjednávat a najíst se tyčinek, protože jsme již znali rychlost místní kuchyně a nechtěli riskovat, že se Victor objeví předtím než nám jídlo donesou.
Kolem půl čtvrté odpoledne začalo hustě pršet. Byl totiž červenec - doba dešťů. Pršelo sice hustě a intenzivně, ale pouze 20 minut. (Očekával jsem, že v období dešťů celé dny proprší a bude zataženo, ale většinou se snesl silný liják a za maximálně půl hodiny bylo po všem. Málokdy pršelo déle než hodinu.) Když déšť ustal, obloha se vyjasnila a zase začalo pálit slunce.
Zničehonic se rozezvonil můj telefon. Na displeji se zobrazilo Victorovo jméno.
„Dneska nepřijedu. Prší.“ sdělil mi stroze a bleskurychle zavěsil.
