Taxík fuč. Jdu shánět jiný. Dostanu se zpátky do hotelu bez problémů nebo mě opět čeká nějaké překvapení?
24.
Sehnat taxi nebyl problém. Na ulici jich stálo několik. Poznal jsem je podle žlutých blatníků. Jakmile taxikáři zmerčili, že se rozhlížím kolem sebe, začali na mě hulákat a mávat. Asi pět jich ke mně dokonce přiběhlo a začalo nabízet své služby za nejlepší cenu ve městě. Když jsem řekl, že chci do Unique Palace Hotel, na chvíli zmlkli a začali se mezi sebou o něčem dohadovat. Bylo zřejmé, že neví, kde se můj hotel nachází. Chvíli jsem je pozoroval, jak diskutují. Bohužel jejich diskuze k ničemu nevedla. Proto jsem se vydal k opodál stojícím taxíkům a jednoho po druhém jsem se ptal na svůj hotel. Nikdo nevěděl. Jeden mi nabídl, že mě tam zaveze a že zaplatím až po příjezdu. To jsem odmítl. Určitě by mi pak naúčtoval nějakou horentní sumu. Proto jsem pokračoval ve svém hledání. Po pár vteřinách se na mě usmálo štěstí. Narazil jsem na taxikáře, který můj hotel znal. Sláva! Ale to by nebyla Afrika, aby šlo všechno hladce podle mých představ...
„Za kolik mě tam hodíš?“ zeptal jsem se řidiče.
„50 cedi.“ odpověděl mi bez mrknutí oka.
„50? Ses zbláznil, ne? Vím, že z hotelu sem a zpět tom stojí 15 cedi.“
„Ale tady jsme na hlavní třídě, tady jsou jiné ceny.“
„Myslím si, že ceny jsou v celé Accře stejné.“
„Nejsou, tady to stojí víc.“
„OK, když to stojí víc, tak nemám zájem. Čau.“
„Ne,ne, ne, ne, ne, počkej. Tak teda 40.“
„40 je moc. Jsem ochotný ti dát 15, víc ne.“
„Dobře, tak si nastup. Za 15 tě tam zavezu.“
Opět se potvrdilo, že je nutné být neústupný a nenechat si nadiktovat jejich podmínky. Ale ne vždy to fungovalo...
Nasedl jsem a vyrazili jsme. Neměl jsem sílu se pokoušet o nějakou konverzaci, a tak naše cesta probíhala mlčky. Ale jen do první světelné křižovatky.
„15 je málo. Chci 25.“ přerušil naše mlčení.
„Na to zapomeň. Domluvili jsme se na patnácti.“
„Ale benzín je drahý a tady tím čekáním na semaforech přicházím o zákazníky. Chci 25.“
„Buď 15 nebo hned vystupuju.“
„Ok, tak tedy 15.“
Na zelenou jsme se rozjeli a opět pokračovali mlčky až do druhé světelné křižovatky.
„15 je málo. Chci 25.“
„Na to zapomeň. Domluvili jsme se na patnácti.“
„Ale benzín je drahý a tady tím čekáním na semaforech přicházím o zákazníky. Chci 25.“
„Buď 15 nebo hned vystupuju.“
„Ok, tak tedy 15.“
A opět jsme jeli mlčky až do třetí křižovatky, kde následoval stejný rozhovor. A na čtvrté, páté, osmé i desáté zase stejná konverzace. A tak nám cesta uběhla až do hotelu.
Vystoupil jsem z auta a podal řidiči 15 cedi.
„To je málo. Chci 30.“
„Tady máš 15 a sbohem.“
„Ne chci 30, jinak neodjedu.“
„Tak si tu zůstaň. Čau.“
„Budu čekat, dokud nedostanu 30 cedi.“
„Tak si čekej. Ode mě víc nedostaneš.“
„Chci 30.“ trval neoblomně na svém.
„Buď 15 nebo nic. Nemám chuť ani čas se s tebou dohadovat.“
Naštvaně převzal peníze a bez poděkování odjel.
