Jak jsem těžil zlato v Ghaně 23

Dorazil jsem k obchodnímu centru. Nejdříve však potřebuji vyměnit peníze. Bude to jen formalita nebo se vyskytne nějaký zádrhel?

23.

Vystoupil jsem z auta, řekl jsem řidiči, ať na mě počká (odpovědí mi bylo obligátní „Ano, pane.“) a rozhlédl se kolem sebe s cílem zjistit, kde se nachází nejbližší směnárna. Byla hned v uličce vedle obchoďáku. Zamířil jsem k ní. Byl to obyčejný malý krámek s obrázky cizích bankovek na dveřích. Vešel jsem dovnitř. V místnosti nebylo nic, jen prosklená přepážka chráněná mohutnou mříží, za níž seděl směnárník, a na zdi visící plastová cedule, na níž byly fixem napsány kurzy hlavních světových měn. Pozdravil jsem. Odpovědí mi bylo jen jakési nevrlé zabručení. Pro začátek jsem plánoval vyměnit 500 dolarů (3 stodolarovky a čtyři padesátidolarovky). Podal jsem je muži za přepážkou. Nezúčastněně peníze převzal, přepočítal je, cosi naťukal do kalkulačky a ukázal mi výslednou sumu. Při kurzu 1,5 cedi za dolar jsem měl dostat 750 cedi. Na displeji však svítila číslice 690.

„To je nějaký omyl,“ řekl jsem směnárníkovi, „mám dostat 750 cedi.“

„Je to v pořádku.“ odpověděl mi zcela bez emocí.

„Tak to teda není v pořádku, chybí 60 cedi!“ odvětil jsem podrážděně.

„Nechybí, je to v pořádku.“ opět odpověděl nezměněným tónem.

„500 krát jedna celá pět je snad 750, a ne 690, ne?!“ řekl jsem rozpálený do běla.

„To ano, ale pouze za stodolarové bankovky.“

„A za menší bankovky je menší kurz?“ zeptal jsem se udiveně.

„Ano.“ odpověděl netečně.

„A můžu vědět jaký?“

„Za padesátidolarové je kurz 1,2.“

„A kde to je napsané? Na ceduli to teda není!“ zakřičel jsem vytočen na nejvyšší míru.

„Tady v Ghaně to všichni ví.“

„Dobře, ale já to nevím a nebyl jsem s tím dopředu seznámen, takže chci doplatit zbylých 60 cedi.“

„To nejde, pane.“

„Tak mi dej zpátky mých 500 dolarů a cedi si nech.“

„Ok, pane, tady je těch 60 cedi.“

Ze směnárny jsem vyšel se smíšenými pocity. Cítil jsem se jako vítěz, že jsem dosáhl svého, ale na druhou stranu jsem byl rozmrzelý z toho, že se mě tady všichni snaží natáhnout. A ještě tak naivním způsobem. Později jsem zjistil, že bílý člověk je pro místní jen chodící peněženka a oni se z ní snaží dostat pro sebe co nejvíc.

Během přemítání jsem vstoupil do nákupního centra. Klasický betonový obchoďák jako všude ve světě. Také skladba obchodů byla víceméně stejná. Jedinou výjimkou byl obchod s tradičními oděvy a pestrobarevnými látkami, ze kterých se tyto oděvy šijí. A milé překvapení mi přichystal obchod s obuví slavné české značky Baťa, který mi připomněl domovinu (avšak nemilým zjištěním bylo, že nabídka bot přesahuje kvalitou a designem tu českou...).

Prošel jsem přízemím, vyšel jsem schody do dalšího patra, na němž se nacházel supermarket, a hodlal vstoupit dovnitř. Ale před vstupem do obchodu mě zastavila ochranka a zeptala se mě, zda-li mám peníze a zda-li jim je můžu ukázat. Odfrknul jsem, že to není jejich starost a vstoupil jsem dovnitř. Za pár vteřin jsem se otočil, jestli mě náhodou nepronásledují, ale oba hoši jen zkoprněle stáli a civěli směrem ke mně.

Obchod mě překvapil pestrou nabídkou sortimentu. A také cenami. Byly mnohem vyšší než u nás (sem asi moc místních nechodí, pomyslel jsem si). Pouze ceny tropického ovoce byly mnohem nižší než u nás. Přirozeně. Nejdražším ovocem tak byla „exotická“ jablka, jejichž cena byla asi 150 Kč za kilogram. Nakoupil jsem vše potřebné, zaplatil a vyšel ven hledat svého taxikáře. Po asi 15 minutách marného hledání jsem to vzdal. Bylo jasné, že mi ujel. Nejdřív jsem byl naštvaný, ale pak jsem si uvědomil starou pravdu, že chybami se člověk učí (a že jich ještě později bylo...). S ponaučením, že se taxikářům v Ghaně neplatí předem, jsem se vydal shánět nový taxík.