Jak jsem těžil zlato v Ghaně 21

Po kratší odmlce pokračuje mé povídání o Ghaně. Čeká nás první celý den v dosud neznámé zemi. Jaký bude?

21.

Na recepci mě vítala milá usměvavá recepční. Ani jsem jí nemusel nic vysvětlovat. Hned se mi omluvila za svého kolegu a řekla mi, že pokoje jsou pro nás už nachystané a můžeme se ihned nastěhovat. Konečně první pozitivní zážitek. Řekl jsem jí, že kolegové ještě spí a nechci je rušit, že se potom přestěhujeme všichni najednou. Zeptal jsem se jí, zda-li by mi neporadila nějaký supermarket, kde bych si mohl nakoupit nějaké jídlo, protože už jsem nechtěl znovu zažít „hladovou“ zkušenost z předešlé noci. Bude dobré mít něco do zásoby a vozit si to s sebou. Nějaké müsli nebo energetické tyčinky. Poradila mi Shoprite ve čtvrti Osu. Ten prý je nejblíže. Ještě jsem ji požádal, aby mi zařídila taxíka. Zatím jsem se zde neorientoval a nevěděl jsem, jak to tu chodí. Proto jsem to nechal na ní. Velice ochotně se mnou vyšla na ulici před hotel, stopla prvního taxíka, něco s ním zvýšeným hlasem domlouvala ve své rodné řeči, potom se na mě obrátila a sdělila mi, že to tam a zpět bude stát 15 cedi. Poděkoval jsem jí, nasedl do vozu a vyrazil směr nákupy.

I když bylo něco kolem deváté, bylo už poměrně horko. Klimatizace v autě ale nefungovala, takže jsme jeli s otevřenými okny. Ono taky taxík nepatřil k nejnovějším. Moc se v autech nevyznám, ale datum výroby jeho vozu jsem tipoval někde mezi léty 1985 až 1990. Sedačky byly extrémně špinavé (bylo vidět, že je pěkně dlouho nikdo nečistil), na zemi se válely prázdné PET láhve, všemožné papírky a slupky od arašídů a z pod volantu trčela změť drátů všemožných barev. A když jsem si chtěl okno trochu povytáhnout, aby na mě tolik nefoukalo, zjistil jsem, že je klička na otevírání okna zlomená, takže s oknem nešlo hýbat. Ale řidič byl čistotný chlapík. Pokaždé, když jsme zastavili na semaforech, vzal do ruky hadr a očistil jím volant, palubní desku a madlo svých dveří.

Snažil jsem se navázat konverzaci a zjistit nějaké informace. Zasypal jsem ho proto spoustou otázek:

„Mluvíš anglicky?“

„Ano, pane.“ zněla jeho odpověď.

„Můžu ti položit pár otázek?“

„Ano, pane.“

„Je v Ghaně bezpečno?“

„Ano, pane.“

„Jsou zde nějaká místa, která stojí za vidění?“

„Ano, pane.“

„Můžeš mi nějaká doporučit?“

„Ano, pane.“

„Zavezl bys nás na ně?“

„Ano, pane.“

„Jsou daleko?“

„Ano, pane.“

„Jsou nějaká i blízko?“

„Ano, pane.“

„Umíš říct něco jiného než ano, pane?“

„Ano, pane.“

„A co například?“

„Ano, pane.“