Jak jsem těžil zlato v Ghaně 20

Moje první snídaně na černém kontinentu. Opět, jak se již stalo pravidlem, se to neobešlo bez komplikací...

20.

Naplnil mě pocit štěstí. Po 16 hodinách se konečně najím. Zajímalo mě, co je v nabídce, proto jsem se slečny zeptal:

„Co bude k snídani?“

„Omeleta, párky, chleba, zelenina a čaj nebo káva.“

„Nejím vajíčka, takže omeletu nechci. Můžete mi místo ní dát více párků?“

„Určitě. To není problém.“

Uběhla asi půl hodina a snídaně stále nikde (v tu dobu jsem ještě netušil, že slovo chvíle má v Africe naprosto opačný význam než u nás). Proto jsem servírce položil otázku:

„Kde je má snídaně?“

„Už je na cestě.“ zněla její odpověď.

„To už pěkně dlouho.“ řekl jsem jí ironicky.

„Ano. To je. Ale už je na cestě.“

„To musí být dlouhá cesta z kuchyně až na můj stůl.“ pokračoval jsem stále na vlně ironie.

„Ano, to je.“ Odpověděla mi naprosto bezelstně.

Pochopil jsem, že s ironií zde nepochodím. Nezbývalo než čekat. Aspoň tedy zaženu žízeň, řekl jsem si a objednal vodu.

„Ano, pane, hned ji přinesu.“ sdělila mi slečna.

A nastalo asi desetiminutové čekání na vodu, protože slečna servírka neměla nic lepšího na práci, než stát opřená o bar a hledět do neurčita.

„Dal bych si tu vodu.“ pokusil jsem se ji vytrhnout ze snění.

Bohužel neúspěšně. Tak jsem vstal a došel si k lednici pro vodu sám. Při otvírání jsem si všimnul, že je zamknutá. Proto jsem ji požádal o klíč. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Podíval jsem se na zámek a zjistil jsem, že je velice primitivní. Otevřel jsem ho nehtem. Když jsem vytahoval vodu z lednice, slečna si toho všimla a začala na mě cosi hulákat a byla hned u mě.

„To nemůžete!“, zakřičela na mě, „Lednici smím otevírat pouze já!“

„Rád vám toto privilegium přenechám,“ řekl jsem jí, „ale jaksi jste mě neslyšela, když jsem si pití objednával.“

Neopověděla mi. Pouze se na mě podívala jako na idiota. Byl to během pár hodin už čtvrtý člověk. Asi dělám něco špatně, řekl jsem si a vrátil se zpět ke stolu. Sedl jsem si, otevřel láhev a litr a půl vody ve mně zmizel během několika vteřin. Teď se ještě najíst a budu spokojen.

Po hodině čekání byla snídaně konečně na stole. Dvě omelety, jeden párek rozsekaný na osm dílů, dva trojúhelníky opečeného bílého toustového chleba, tři proužky zelené papriky a jeden kousek cibule, mistička fazolí z plechovky a černý čaj. Párky a zelenina se topily v silné vrstvě oleje a fazole byly studené. Chvíli jsem váhal, zda-li si mám stěžovat nebo ne. Začínal jsem totiž tušit, že to bude zbytečné. Ale nakonec jsem přeci jen odhodlal.

„Jsem vám říkal, že omeletu nechci, a vy mi je pro jistotu přinesete hned dvě! Vy jste mi nerozuměla?“

„Rozuměla.“

„Tak proč jste mi přinesla dvě omelety? A párek navíc tu taky nevidím. Můžete ty omelety odnést a přinést více párků?“

„To už nejde. Jedině, že byste si připlatil.“

„Připlatil? A za co? Já jsem tu objednávku nespletl!“

„Je mi líto, ale za párky navíc si musíte připlatit.“

Došlo mi, že zde nic nezmůžu. Snědl jsem párek a kousek chleba, vypil trochu čaje, který měl divnou pachuť, a vyrazil na recepci zařídit tři jednolůžkové pokoje.