Po dlouhých hodinách jsem se konečně dostal do postele. Plánoval jsem dlouhý spánek. Ale v Africe se nesmí nic plánovat...
19.
Konečně na pokoji. Popravdě řečeno, pokoj za 200 $ na noc jsem si představoval poněkud jinak, ale to nebylo v daný moment důležité. Shodil jsem ze sebe svršky a tak, jak jsem byl, jsem se svalil na nejbližší postel. Na sprchu a mytí zubů nezbývaly síly. Myslel jsem si, že okamžitě usnu. Ale nebyla to, na rozdíl od mých dvou kolegů, pravda. Jakmile jsem zavřel oči, začal jsem přemýšlet o čerstvě nabytých zkušenostech. Nečekal jsem evropské standardy, ale to, co jsme za těch pár hodin zažili, předčilo má očekávání. Ale třeba to byla jen výjimka, uklidňoval jsem se. Snad jsme si to všechno špatné vybrali hned první den... Během svého přemítání jsem usnul.
Probudil jsem se zhruba za dvě hodiny. Hledem, žízní a především zimou. Díky klimatizaci byla teplota v pokoji asi 16°C. Rozhodl jsem se ohřát teplou sprchou. Vešel jsem do koupelny a nestačil se divit. Stará vana s plastovým závěsem, umyvadlo se dvěma zarezlými kohoutky, půlka zrcadla a zašlé špinavé kachličky po celém obvodu místnosti a na podlaze. Odhrnul jsem závěs a vstoupil do vany. Otočil jsem kohoutkem a přepnul na sprchu. Nastavil jsem obličej proudu vody a nic. Tam, kde měla být sprcha, visel pouze kus utržené hadice. Překvapivě jsem neřekl žádné sprosté slovo. Jen jsem pokrčil rameny a řekl si, že sprcha nebude. Zřejmě jsem si už začínal zvykat na africkou realitu...
Změnil jsem tedy plán. Přepnul jsem zpět na kohoutek a hodlal se opláchnout vodou nabranou do dlaní. Ale čůrek vycházející z kohoutku byl tak slabý, že trvalo celou věčnost, než se mé dlaně naplnily. Umyl jsem si tedy jen obličej, vylezl z vany, z kufru vytáhl triko, kraťasy a nazouváky, oblékl se a vyrazil na snídani s myšlenkou, že se konečně se najím.
Hotelová restaurace byla naštěstí hned vedle našeho pokoje. Spíše než o restauraci se jednalo o malou místnost se čtyřmi stoly (u každého 4 židle), rohovým barem, za nímž bylo okno do kuchyně, lednicí s prosklenými dveřmi a televizí. Vešel jsem dovnitř a pozdravil. Odpovědi jsem se však nedočkal. Servírka stála opřená o stůl a sledovala televizi. Při pozdravu se na mě jen letmo podívala a bleskově upřela svůj zrak zpět na televizi.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem znovu, „dal bych si snídani.“
Ale se slečnou to ani nehlo. Proto jsem svůj požadavek ještě dvakrát zopakoval. Pokaždé o trochu hlasitěji. Ale pro slečnu jsem byl vzduch. Byla zaměstnána sledováním nigerijské telenovely. Tak jsem vstal, poklepal jí na rameno a opět jí sdělil své přání. Znovu se na mě krátce podívala a zase rychle upřela svůj zrak na obrazovku. Tak jsem si sedl a díval se s ní. To, co běželo v televizi, se nedá popsat slovy. To se musí fakt vidět. Jihoamerické telenovely jsou proti těm nigerijským aspiranty na Oskara nebo alespoň na cenu TýTý. Herecké výkony byly naprosto otřesné. A děj taky žádný. Nějací lidé se tam pořád o něčem dohadovali. Moc jsem jim nerozuměl. Na nigerijský akcent jsem ještě nebyl zvyklý.
Pořad naštěstí brzy skončil. Jakmile začaly běžet závěrečné titulky, slečna servírka se na mě otočila a s úsměvem mi řekla:
„Snídaně bude za chvíli.“
