Necelých osm hodin v Africe a jen samé problémy. Zatím nás nepotkalo nic pozitivního. Podaří se nám konečně zlomit toto "prokletí"?
18.
Ještě zbývalo rozloučit se s Victorem.
„Dobrou noc, Victore, uvidíme se zítra. Vlastně dnes.“ opravil jsem se.
„Ano, přijedu v 7 ráno. Musíme začít ihned tvrdě pracovat.“
„Přece nás necháš vyspat, ne?“ namítl jsem.
„Ne, musíme makat. Máme před sebou hodně práce.“
„Vždyť je půl páté. Budeme spát jenom dvě hodiny. To je fakt málo!“
„To vám musí stačit. Nesmíme ztrácet čas.“ odpověděl rezolutně.
„Ok. Tak se teda uvidíme v sedm.“ řekl jsem odevzdaně doufaje, že nepřijede včas.
„Ještě zaplaťte za taxíka.“ šokoval mě.
„Cože???!!!“ vykřikl jsem překvapeně.
„Dělá to 500 cedi.“
„500 cedi? To nemyslíš vážně! Vždyť to je skoro 350 dolarů!“
„Ano, musíte mu zaplatit.“ nedal se zviklat.
„Ale to je strašně moc.“ zaprotestoval jsem.
„Jenomže on s námi jezdil celou noc a najel spoustu kilometrů.“
„To jo, ale nebyla to naše chyba. Nemůžeme za to, že jste náš hotel neuměli najít.“ podal jsem mu pádný argument.
„Musíte zaplatit.“ trval si na svém.
„Victore, jsme vaši hosté, takže byste se o nás měli postarat. Když byl Aaron u nás, tak jsme mu všechno platili. A ty teď po nás chceš, ať platíme za taxíka, kterého jsme nepotřebovali, protože by nás sem hotelová dodávka dovezla zadarmo. A přímo. Bez zbytečných prodlev. Když jsi mi nabízel, že nás vyzvedneš, tak jsem očekával, že za to nebudeme platit. Takhle se přece k obchodním partnerům nechová!“ vychrlil jsem na něj proud výčitek.
Victor se opět rozesmál. A opět se na mě podíval jako na debila. Už už jsem se chystal mu říct něco ostřejšího, ale Roman mě zarazil. Otočil se ke mně a řekl:
„Ser na to. Když to vyjde, vyděláme mnohem víc. Nebudeme se s ním hádat.“
„Ok,“ říkám mu, „asi máš pravdu.“
Vytáhl jsem z kapsy 400 dolarů a podával je taxikáři. Už jsem chtěl být v posteli. Bylo skoro pět ráno a my jsme stále ještě nebyli na pokoji, i když jsme přistáli před více než osmi hodinami. Zaplatíme a půjdeme do hajan. Ale noc byla ještě mladá...
„Dolary ne, jenom cedi.“ odmítl taxikář mé bankovky mizernou angličtinou.
„Co máš za problém? Vždyť to je víc než 500 cedi!“ vyštěkl jsem na něho.
„Cedi.“ zněla jeho jednoslovná odpověď.
„Nemáme cedi. Buď si vezmi dolary nebo si pro cedi přijeď zítra.“ postavil jsem ho před hotovou věc.
„Cedi teď.“
„Nemáme cedi. Dovedeš to pochopit? Buď si vezmi dolary nebo tu počkej do rána.“
„Cedi teď.“ nedal se odbýt.
„Victore, mám návrh. Já ti dám dolary a ty, až přijedete k tobě domů, tak mu dáš cedi, ok? 400 dolarů je víc než 500 cedi. Ještě na tom vyděláš.“ navrhnul Roman.
Victor se opět rozchechtal. To znamenalo, že s Romanovým návrhem nesouhlasí. Byli jsme v úzkých. Tolik jsme se těšili na spánek, a namísto toho jsme stáli na dvoře hotelu v bezvýchodné situaci. Co teď? Snažil jsem se přijít na nějaké řešení, ale zrovna, když jsem potřeboval, můj mozek stávkoval. Začínal jsem propadat zoufalství. Pár hodin v Africe a jen samé problémy a nesnáze. Jak z toho ven? Z přemýšlení mě znenadání vytrhl Leontýnův hlas:
„Já to, hmm, zaplatím.“
„Cože? Vy máte cedi?“ zeptal se ho ohromený Roman.
„Ano, hmm, z minula mi jich zbylo asi tisíc.“ opáčil mu Leontýn s nevinným výrazem.
„A to jste nevěděl už na té benzínce, když jsme si chtěli koupit něco k jílu a pití?“
„Hmmm, tam mě nikdo neptal se na to, hmmm.“
„A vás to nenapadlo, když jste viděl, že dolary neberou?“ vykřikl Roman rozlíceně.
„Hmmm, ne.“
„Leontýne, můžu vám položit jednu otázku?“ zeptal se ho zničehonic uklidněný Roman.
„Hmmm, ano.“
„Vaši rodiče byli sourozenci?“
„Ne, oni byli normálně manžel a manželka.“ odpověděl mu naprosto bezelstně Leontýn.
