Konečně jsme dojeli k tomu správnému hotelu. Zde se však opět vyskytla další komplikace. Ale díky magii se nám ji podařilo překonat...
16.
Victor se k nám otočil a se širokým úsměvem nám sdělil, že už jsme na místě. Neměl jsem sílu se s ním hádat. Pouze jsem zakroutil hlavou a rukou jsem mu dal znamení k odjezdu. Řidič nastartoval a vyrazil do úzkých uliček La Pazu. Za malou chvíli jsme se ocitli na široké čtyřproudové silnici, kde na to řidič šlápnul, a za 5 minut už jsme vjížděli na velký kruhový objezd (Kwame Nkrumah Circle – velmi frekventovaný kruhový objezd, kde jsou každý den obrovské a zácpy a jehož překonání vám ve dne zabere klidně i několik desítek minut), který jsme opustili prvním výjezdem a opět se napojili na širokou čtyřproudovku. Za zhruba minutu jsme najeli na další kruháč, odkud jsme vyjeli druhým výjezdem, zase najeli na čtyřproudovku a po 2 minutách jsme zabočovali do úzké uličky. Asi po 200 metrech jsme zastavili u velké železné brány. Vedle na zdi, která byla více než 2 metry vysoká a navíc opatřená spirálovým ostnatým drátem, se skvěl nápis Unique palace Hotel. O půl čtvrté ráno jsme byli konečně na místě.
Řidič zatroubil, aby nám ochranka přišla otevřít. Mezitím jsem se Romana zeptal:
„Myslíš, že ten hotel fakt nemohli najít nebo to dělali schválně?“
„Myslím, že nás chtěli mít pod kontrolou. V Korkdamu by nás měli jako na dlani. Teď za námi budou muset jezdit až sem.“
„Taky si myslím.“
„Ne, hmmm, to není tak, hmmm, to mentalita. Tu musíš pochopit.“ vstoupil do naší diskuze probouzející se Leontýn.
Chtěl jsem něco peprného poznamenat, ale raději jsem to spolknul. Namísto toho jsem hypnotizoval bránu, ať už se konečně otevře. Neotevřela se. Řidič znovu zatroubil. Tentokrát držel ruku na klaksonu mnohem déle než při prvním zatroubení. Ale brána se ne a ne otevřít. Zmocňovala se mě beznaděj.
„Takový kousek od cíle a nakonec se snad budeme muset vrátit do toho podělaného Korkdamu.“ řekl jsem Romanovi.
„V žádném případě, potřebuju bazén!“
„Leontýne, zkuste říct Sezame, otevři se!, třeba to pomůže.“ pokusil jsem se o vtip.
„Sezame, otevři se.“ pronesl Leontýn kouzelnou formuli.
Pár vteřin jsme mlčky hleděli na bránu a doufali, že se konečně otevře.
„Hmmm, asi to zaklínadlo funguje jenom v Evropě a Americe.“ sdělil nám s vážnou tváří.
„A ještě v Austrálii a v Brdech.“ odpověděl mu Roman.
„Ano, tam taky.“ potvrdil Leontýn Romanovi jeho informaci.
„A na hoře Říp a na hoře Blaník.“ dodal jsem rezignovaně s úmyslem ukončit tuto konverzaci.
„A taky na Berounce a Vltavě, když se zahajuje vodácká sezona.“ rozhodl se pokračovat v naší debatě Roman.
„Ano, ano, všude tam.“ jásal nadšeně Leontýn.
„Victore, asi mají zavřeno. Budeme to muset otočit zpět na Korkdam?“ pronesl jsem ironicky ve snaze změnit téma našeho hovoru.
Ale Victor mou ironii zjevně nepochopil. Řekl něco řidiči a ten začal ihned couvat.
„Ne, zadrž. To byl vtip,“ řekl jsem mu, „ať zkusí ještě zatroubit.“
„Nebo by měl Leontýn zopakovat tu kouzelnou formuli.“ navrhnul Roman.
Řidič zatroubil a Leontýn opět vyslovil ona magická slova:
„Sezame, otevři se!“.
Za pár vteřin se brána začala pomalu otvírat.
