Jak jsem těžil zlato v Ghaně 15

Vyrážíme směr hotel. Jsme unavení po dlouhé cestě a těšíme se do postele. Ale to by nesměla být Afrika...

15.

Znechuceně jsme se vrátili do auta. Naštěstí nás Victor potěšil informací, že cesta do hotelu trvá jenom 10 minut. Tak to snad nějak ve zdraví přečkáme...

Vyrazili jsme směr hotel. Hladoví, žízniví, unavení, ospalí a zpocení. Díky intenzivní klimatizaci na nás pot zamrzal. To nám nedovolovalo usnout. Victor pořád někam volal. Bohužel jsem mu nerozuměl, protože hovořil svým rodným jazykem Twi. Rozeznal jsem pouze tři slova: Unique Palace Hotel. Zřejmě se někoho ptal, jak se tam dostat. Už dříve, když jsem s ním mluvil přes telefon, tak jsem si myslel, že je naštvaný, ale byl to styl jeho mluvy. Hovořil krátce a úsečně a znělo to, jakoby neustále vydával příkazy nebo byl neustále rozhněvaný. Opak byl pravdou, byl to veselý a přátelský chlapík. Akorát mu nešly číslovky (o čemž nás později několikrát přesvědčil).

Za hodinu jsme dorazili do hotelu Korkdam. Jedná se o hotel ve čtvrti La Paz na severu Accry v blízkosti sídla Aaronovy firmy. Určitě bychom to odsud měli blíže na jednání, ale v hotelu nebyl bazén, což je kousek od rovníku docela problém. Nedovedli jsme si s Romanem představit, že bychom neměli možnost se zchladit. Leontýnovi to bylo jedno. Pobýval zde totiž během své předchozí návštěvy a bazén mu zřejmě nechyběl. Proto jsme Victorem nabízené ubytování rázně odmítli a trvali na tom, aby nás zavezl do „našeho“ hotelu, který na rozdíl od Korkdamu bazénem oplýval a navíc byl poblíž pláže.

Opět jsme nasedli do auta a vyrazili směrem na Unique Palace Hotel. Hlad, žízeň a únavu jsme nějak přestali vnímat. Bylo to zřejmě způsobeno adrenalinem z hledání hotelu. Rozjeli jsme se a Victor začal opět horečně telefonovat. Potom něco štěkal na řidiče. Řidič pokyvoval hlavou na důkaz souhlasu. Po hodinovém bloudění ulicemi noční Accry (i když jsem zde byl poprvé a pouliční osvětlení nefungovalo všude, tak jsem poznal, že některými ulicemi projíždíme opakovaně) jsme dorazili do hotelu. Vítal nás neonový nápis Korkdam.

„To si snad ten Victor dělá prdel!“ řekl naštvaně Roman.

„To je fakt blbec. Zdechám hlady a ten vůl nás zaveze zase zpátky.“ odvětil jsem neméně naštvaně.

„To mentalita, hmmm, to chodí tak tady.“ opět zaperlil Leontýn.

Podívali jsme se s Romanem na sebe a myslím si, že kdybychom měli po ruce zbraň, tak ji jeden z nás použije.

Ale to už se nás Victor snažil přesvědčit, že jsme v tom správném hotelu a že se musíme jít ubytovat. Řekl jsem mu, že legrace už bylo dost a že bychom ocenili, kdyby nás hodil tam, kde máme objednané ubytování.

Znovu jsme vyrazili do ulic. Jakmile se náš vůz rozjel, Victor začal zase vzrušeně telefonovat. Hlad, žízeň a únava dosáhly před pár hodinami svého vrcholu a stále jej nehodlaly opustit. Snažil jsem se myslet na něco jiného, abych žaludek a tělo nějak obalamutil, ale nedařilo se mi to. Během cesty jsem se pozorně díval po okolí, zda-li někde nezahlédnu náš hotel nebo nějaký ukazatel, který by na něj odkazoval. Bohužel neúspěšně. O našem hotelu nebylo ani vidu ani slechu. Ale Leontýna naše situace evidentně netrápila. V pohodě si usnul.

Mrknul jsem na mobil. Byly zhruba 2 hodiny po půlnoci. Jsem zvědav, kdy se dostaneme do postele, pomyslel jsem si. Na jídlo jsem dávno rezignoval, bylo jasné, že hotelová kuchyň už je dávno zavřená. Doufal jsem, že budou mít na recepci aspoň nějaké pití nebo nějakou drobnost k jídlu. Ale to by nesměla být Afrika...

Tentokrát jsme projížděli ulicemi, které jsem nepoznával. To mohlo znamenat dvě věci – buď se blížíme k hotelu, nebo bloudíme v jiné, pro mě zatím neznámé části města. Ani jedna možnost nebyla správně. Byli jsme opět ve čtvrti La Paz. Právě jsme přijížděli k hotelu Korkdam. Tentokrát ale z jiné strany.