Jak jsem těžil zlato v Ghaně 10

Po týdnu čekání přichází druhý pokus o odlet do Ghany. Bude tentokrát všechno v pořádku a podaří se nám odcestovat?

10.

Po týdnu čekání opět sraz v 5.00 na letišti v Mošnově. Opět se dostavili všichni účastníci výpravy. Opět bohužel. Opět jsme vyrazili k odbavovací přepážce. Tentokrát však bylo vše v pořádku. Dostali jsme palubní lístky, odbavili zavazadla a vyrazili směrem k pasové kontrole a k bezpečnostní prohlídce. Vše proběhlo hladce. Najít odletovou bránu nebyl, vzhledem k velikosti letiště, problém. Usadili jsme se před ní a čekali na její otevření. Neuběhlo ani 15 minut a seděli jsme v letadle. Byli jsme tam sami tři, takže cesta do Prahy byla komfortní – každý měl dvojsedačku sám pro sebe. V Praze jsme přistáli asi za 30 minut. Díky Leontýnovi (který objednával letenky tak, aby vše bezproblémově navazovalo) jsme měli luxusních 6 hodin na přípoj do Amsterdamu. Opět další dlouhé čekání. Pokud jde o čekání, tyto situace byly vynikající průpravou na Afriku - tam se totiž pořád na něco nebo na někoho čekalo. Někdy i celé dny. Naštěstí je na pražském letišti odpočinková zóna, kde je možné si lehnout, takže jsme zmíněných 6 hodin víceméně prospali. Kromě Leontýna, který vyrazil na obhlídku letiště. Doufali jsme, že se ztratí a už se nikdy nenajde.

Když jsem se probudil, mrknul jsem na telefon a viděl na displeji nepřijatý hovor od Leontýna. Tak mu volám zpět.

„Co se děje?“ zeptal se mě.

„To bych se měl ptát spíš já. Mám od vás nepřijatý hovor.“

„Já volal? Já nevolal!“

„Tak proč mám od vás nepřijatý hovor?“ odvětil jsem mu naštvaně.

„To volal můj telefon, hmmm.“ uzavřel naši konverzaci.

Vydali jsme se k naší odletové bráně, nastoupili do letadla a vyrazili směr Amsterdam. Cesta trvala něco přes hodinu. Na amsterdamském letišti jsme měli 2 hodiny na přestup,takže jsme mohli dát oběd a v pohodě se přesunout k odletové bráně do hlavního města Ghany, Accry.

Letadlo bylo zaplněné zhruba ze dvou třetin, takže jsme každý obsadili dvojsedačku, protože se nám nechtělo mačkat se vedle někoho 7 hodin. Let byl dlouhý a únavný. Shlédl jsem dva filmy a ještě pořád zbývalo něco přes tři hodiny do cílové destinace. Otevřel jsem noviny, přečetl pár článků a stále zbývaly skoro tři hodiny do konce. Nasadil jsem si na uši sluchátka a pustil si U2 The Joshua Tree. Když album dohrálo, do konce cesty chybělo něco přes dvě hodiny. Tak jsem vstal a šel jsem se projít po letadle. Procházka nebyla nejdelší. Za pět minut jsem už zase seděl na svém místě. Na obrazovce před sebou jsem najel do sekce „Hry“ a spustil Solitaire. Za 10 minut bylo hotovo. Hodina a tři čtvrtě do cíle. Zkusil jsem tedy šachy. Za 2 minuty jsem dostal mat. Pořád ještě více než hodina a půl do cíle. Zkusil jsem zavřít oči a zdřímnout si. Nešlo to. Proto jsem opět hledal spásu na obrazovce přede mnou. Najel jsem do sekce „Informace o vašem letu“. Na displeji se objevila mapa našeho letu ukazující polohu letadla nad africkým kontinentem. Po chvíli mapu vystřídaly informace o nadmořské výšce, teplotě , rychlosti letadla a počtu kilometrů do cíle. A po chvíli zase mapa a zase informace a zase mapa a zase informace. A opět mapa. Nacházeli jsme se nad Burkinou Faso. Pomaličku jsme se přibližovali ke ghanským hranicím. Do přistání zbývalo ještě něco málo přes 1000 km. Stále více než hodina letu před námi. Opět jsem se prošel, zahrál Solitaire a šachy, přečetl jeden článek, potom procházka, šachy a noviny a hle, zbývalo už jen 500 km. Ještě půl hodiny a jsme tam. Pustil jsem si do sluchátek písničku Kashmir od Led Zeppelin, jejíž délka je zhruba 10 minut. Díky ní se čas zbývající do přistání zkrátil na 20 minut. Dal jsem ještě dva songy, sundal sluchátka a začal se dívat z okýnka. Pod námi se začala rozprostírat obrovská osvětlená plocha. Při bližším pozorování jsem zjistil, že osvětlená plocha není konzistentní. Tu a tam se vyskytovaly totálně černé plochy. (Později jsem se dověděl, že několikahodinové výpadky proudu, kdy se kolikrát celá čtvrt zahalí do černočerné tmy, nejsou ničím neobvyklým. Výpadky jsou nepravidelné a také místa se mění.) Pod námi byla Accra.

Konečně jsme přistáli. Když letadlo zastavilo, všichni jako na povel vyskočili ze svých sedaček a začali se shánět po svých zavazadlech uložených v nadhlavních skříňkách. Nastala strkanice, chaos a zmatek. Počkal jsem, než se vše uklidní a dav se pohne směrem k východu. Potom jsem vstal a pohodlně prošel ke dveřím. Vystoupil jsem z letadla na přistavené schůdky a poprvé se nadechl afrického vzduchu.