V posledních měsících mám takový divný pocit z té naší staré dobré Evropy. K něčemu to směřuje a něco mi říká, že dobré to nebude. Ale můžeme si za to sami, myslím my Evropani.
Sami sobě si tu nastavujeme nesmyslná omezení, zákazy, příkazy, nařízení, rozměry, kvóty, tam toho tolik, tam toho méně… Pod rouškou jednotnosti, většinou spíše chtěné než opravdové, se chceme vyrovnat Spojeným státům a být taky taková supervelmoc. Jenže ono to nějak nefunguje. Jednak proto, že si nerozumíme (teď myslím jazyky) a pak taky proto, že si nerozumíme (teď myslím myšlení). A nikdo nechce ustupovat ze svých požadavků a hodnot. A je to tak nakonec správné. Nějak si nevzpomínám z historického hlediska na období, kdy by byla Evropa dobrovolně jednotná. Ale je tu pár států, které dokázaly spočítat, že tvářit se jednotně se docela vyplatí. A tvářit se jednotně opravdu hodně, to se vyplatí opravdu hodně. Dokonce se pak dá tou jednotností i vydírat. Ale o tom třeba jindy.
Jenže má ta Evropa takový pocit, že problémů je tu málo, tak proč si nějaké nepřidat. A není potřeba chodit dlouho kolem horké kaše a hledat politicky korektní vyjádření, tím problémem jsou uprchlíci (menšina) a migranti (většina). A tak znova pod falešnou rouškou humanity a lásky ke všem lidem kolem, zveme do Evropy každého, kdo má zájem přijít. Vždyť přece Evropa vymírá, tak je to jen ku prospěchu nás všech. Co na tom, že většina těch, co přicházejí, jde sice za lepším životem, to jim asi ani nemůžeme mít za zlé, jenže Evropě nijak nepomůže. Co na tom, že většina z nich nikdy nepracovala a s největší pravděpodobností ani nikdy pracovat nebude. Co na tom, že většina z nich přichází s naprosto falešnými a naivními představami o tom, že je tu čeká bydlení, dávky a bezstarostný život, a to všechno úplně za nic. Co na tom, že většina z nich myslí úplně jinak, má jiné hodnoty, krávu považuje za cennější než ženu a celkově hodnotový systém u nich zůstal někde na úrovni našeho středověku. No na tom je právě hodně.
Je mi opravdu líto lidí, kteří nemohou žít ve vlastní zemi v míru. Ale řešením není to, že je sem všechny pozveme. Ještě horším řešením je to, že je sem pozvou jen někteří, a ti pak chtějí ty pozvané rozdělovat i ostatním, kteří nemají zájem (a ono se nakonec ukáže, že ani ti co zvou, tak vlastně až tak moc dobrovolně nezvou). To řešení je jinde. Pokud jim chceme pomoci, udělejme to v jejich zemích, za jejich aktivní pomoci. A pokud pomáhat nechtějí, tak je mi líto, ale víc pro vás udělat nemůžeme. Tedy, předháníme se v tom, kdo vlastní sofistikovanější zbraně, kdo má ničivější sílu. A proti nám (pokud se tak rozhodneme) stojí něco, co si sice říká stát, ale žádný stát to není, a co má samopaly, kulomety, výbušniny a terénní auta. A tím nejsme s tou obrovskou technologickou převahou schopni zatočit?
Ať jsme nebo nejsme, zatím se vydáváme jiným směrem. Zveme si sem lidi, které tu nechceme a co víc, nepřistupuje k nim stejně, jako si nařizujeme přistupovat sami k sobě. Přicházejí bez dokladů (které sami odhazují), nebereme jim otisky, necháme je dělat drobné krádeže, necháme je osahávat ženy, necháme je vlastně všechno. A nic po nich nechceme. Nemusí dodržovat žádná pravidla. Dokonce se jich i bojíme. Někde už to došlo i tak daleko, že se jich bojí i policie!!! A někde radši lidi prodávají své domy a byty a kupují si nové jinde, protože v těch starých už se necítí bezpečně.
No když si to pak všechno sečteme, dostaneme se k nadpisu. Objeví se tu totiž někdo, kdo bude schopný oslovit ty, co jsou moc naštvaní a frustrovaní. Bude jim říkat, co oni budou chtít slyšet, že takhle to už dál nejde a je třeba s tím něco udělat. Bude jim říkat, že tihle lidé je okrádají o domovy, o peníze, o náboženství, o kulturu. A ti lidé to budou chtít slyšet. A nemusí jich být ze začátku moc. Ale budou přibývat. A budou stále více naštvaní a stále více budou chtít slyšet nějaké povzbuzení k činům. A ono se to pak opravdu stane. Stane se něco hrozného, něco špatného. A pak se bude říkat, že takhle to přece nemělo skončit. Jenže to už bude pozdě, to už tu budeme mít nějaké nového bláznivého lakýrníka, nebo co to vlastně byl a nebudeme se stačit divit.
Takže Evropo, dokud je ještě čas, vzpamatuj se! Chceš-li pomáhat, tak pomáhej, ale tak, aby se tvoji vlastní lidi nemuseli cítit hloupě a špatně. A nenuť pomáhat ty, kteří pomáhat nechtějí. Je to jejich rozhodnutí.
