Pokud smícháním něčeho co není máslo, vznikl jiný druh másla, co kdybych teď tvrdil, že smícháním několika témat, vznikne symfonie?
Ne že by to byly nejdůležitější události posledních týdnů, zvlášť ve světle toho, že si Daniel Bambas, ať už je to kdokoliv, zlomil ruku, ale přesto mě zaujaly.
Zaprvé je to pozoruhodná bojovnost, se kterou hájíme název pomazánkové máslo, ačkoliv jako máslo nechutná a moc másla v něm není. (Přitom se levou rukou vzdáváme svobody ve prospěch bolševiků a necháváme za sebe chodit k volbám lidi, kteří si myslí, že je spasí Okamura. Na tomhle poli kupodivu bojujeme hodně vlažně) Pomazánkové máslo je hájeno povětšinou tvrzením, že všichni víme, že je to něco jiného než máslo ,(což je pravda, všichni to víme) a že nám to nevadí (což je tady pravda, ale mě trochu vadí, že nám nevadí, když něco není pravda).
Pak je to pozoruhodný a dokonce razantní odpor, zhmotněný do stovek vulgárních mailů, na který narazil autor statistického srovnání http://www.zakomunistu.cz/
Nepopiratelná pravda, že za současné platy a navzdory všeobecnému mínění i za důchody, si většinou koupíme vícero věcí, než za platy předrevoluční, se ukázala pro spoustu lidí jako obtížně stravitelná. Diskutéři s vyjadřovacími schopnostmi prvňáčků se pokoušeli zpochybnit autorovo vzdělání a teoretický základ, který pro své srovnání použil (autor je vysokoškolsky vzdělaný právě v oboru matematiky). V domění, že na tvrdých datech by to mohlo něco změnit, špinili jeho charakterové vlastnosti, morální integritu a hygienické návyky. Já osobně jsem při obhajobě autora narazil i na odpor, založený na neznalostech dat nikoliv historických, ale současných, konkrétněji, v debatě na téma nezahrnutých nákladů na léky můj oponent prostě nevěděl, že poučený důchodce, který komunikuje se svým lékařem, nemůže zaplatit za veškeré zdravotní poplatky více, než 208 korun měsíčně. Nijak mu to ovšem nebránilo v kategorických prohlášeních a razantních soudech. *
Jak jsem tak v minulých týdnech potkával pomazánkové máslo a bolševické ceny, spojily se zdánlivě nesouvislé ingredience do jedné myšlenky. V jisté míře pravděpodobně všichni lidé, jsou z nějakých důvodů ochotni tvrdě hájit něco, co není pravda. Ačkoliv nevěřím na konspirační pábení o kontrole myšlení, jednoznačně existuje jakási setrvačnost, odvíjející se kupodivu nikoliv od osobního poznání, ale od toho, co nám někdo řekl. Doslova lze nasadit člověku do hlavy brouka a ten v tom skleníku přežije často i konfrontaci s realitou.
Vlastním poznáním musí každý, kdo pomazánkové máslo ochutná, rychle dojít k závěru, že to máslo není a ani to není z másla vyrobeno (neřeším jestli je pomazánkové máslo dobré nebo kvalitní – nemám problém si ho namazat na chleba). Přesto kupodivu ti co předem netušili do čeho jdou a před čtyřiceti lety si koupili krabičku z poněkud nešťastně zvoleným názvem, akceptovali tuhle přesmyčku, nechali jí zabydlet a dneska jí neodloží. Tedy – do budoucna podle toho, jak někdo říká takovému produktu, poznáme kam generačně patří, stejně jako v důsledku politické houpačky pro jistou generaci je Masarykovo nádraží Nádražím Střed, přičemž v době kdy to byl opravdu Střed, jezdili ty starší pořád z Masaryčky.
Bolševikům se rovněž nepochybně povedl velmi vytrvalý brouk. Otevřete starší noviny a snadno zjistíte, že cokoliv bylo za komunistů zavedeno, byl výdobytek. Byla to přednost oproti zemím kapitalistickým. Bylo to pokrokové. Pokud se to vyrábělo, bylo to špičkové. Pokud se to rušilo, byl to přežitek. Jakákoliv změna, jakékoliv opatření, jakákoliv událost, byla vždy důsledně servírována s přílohou. Obsahem přílohy bylo, co si o tom máme myslet. Měli jsme si o tom myslet, že je to super a lepší už to být nemůže.
Konfrontaci s realitou by mýtus o dokonalé bolševické produkci čehokoliv neměl přežít. Měl by roztát jako sněhulák na slunci. Ti co se prosmýkli na západ a za nějakou tu gumičku (povětšinou v podobě rodiny) byli přitaženi zpět, se vraceli s očima na vrch hlavy. Když si pak kvalitu produkce mohli srovnat všichni, výsledek vlastního zkoumání a ochutnávání kupodivu do některých hlav nedorazil. Ti lidé pořád ještě věří, že nad naše lokomotivy, výtahy, šicí stroje lepších ve světě nebylo. A že to někdo po revoluci schválně zničil. Lidé pořád ještě věří, že co měli, byl výdobytek, že bohatě odměněná soukromá práce se přežila a je jí potřeba odevzdat pro veřejné blaho. Navzdory tomu, že země, kde si výdobytky udržely a přežitky důsledně potřely, klečí všechny do jedné na kolenou.
Jak s tím souvisí Harry Potter? Asi abych dokázal, že brouci nemusí přicházet jen z marketingové nebo politické propagandy, mám tu ještě jeden příklad. Určitě nejsem první kdo si toho všimnul, na fórech Potter maniaků se na to téma jistě bude trolovat už léta. Mluvím o problému – Kdo jako jediný přežil zásah kletby Avada Kedavra?
Zkuste tuhle otázku položit lidem, kteří příběhy o Potterovi četli. Dostanete tři kategorie odpovědí.
a) Reflexivní – Přece Harry Potter
b) Od těch co čekají chyták – Po jistém zaváhání – Harry Potter
c) Od hloubavých – Přece Harry Potter – a pak dodají ...a taky trochu Lord Voldemort
Od samého počátku, od první knihy se o Harrym mluví jako o chlapci, který přežil . Dozvídáme se , že přežil útok zlého čaroděje. V Ohnivém poháru se dozvíme, že přežil smrtelnou kletbu a jakou konkrétně. Povědomí o přežití se tak fixuje. Je tu ovšem háček. Za toho, kdo přežil kletbu Avada Kedavra, Harryho označí Barty Skrk junior, převlečený za Alastora Moodyho. Tedy člověk, který nebyl očitým svědkem a jaksi sám vlastně pořádně neví, co se stalo a žádné vysvětlení mechanismu Harryho přežití nemá. Nejde o prohlášení autorky nebo neomylného vypravěče. Je to výrok postavy, která není dostatečně informována. Opakování vnuknutého memu je pak reflexí tohoto tvrzení učiněného na základě neznalosti.
V jedné z posledních kapitol, v té kde autentické vzpomínky Severuse Snapea odhalí poslední tajemství, se Brumbál, autoritativní zdroj všech pravdivých informací o Voldemortovi, naposledy vrací k událostem v Godricově dole. A zde zcela jednoznačně a nedvojsmyslně říká „mezi Harryho a Voldemorta vztyčila matka štít ze svého sebeobětování. Od štítu se kletba odrazila“ Víme už, že z Voldemorta se v důsledku toho stal méně než duch a nepřežil by, nebýt viteálů. Samotná věta pak nepřipouští možnost jiného výkladu. Štít byl mezi Vodemortem a Harrym. Kletba zasáhla štít. Nikdy Harryho. Zasáhla Voldemorta a ten přežil. Ergo, jediný kdo přežil zásah kletby Avada Kedavra, je Lord Voldemort. Autorka ovšem toto odhlalení nijak nekomentuje a nefixuje. Tím pádem drtivá většina čtenářů reaguje, jako by k němu vůbec nedošlo.
Tuto pravdu (myšleno pravdu v rámci literární fikce) nelze nijak vyvrátit, nelze řečené jinak vyložit, lze jí jen přijmout. Pokud máte ve svém okolí nějakého fanouška, vyzkoušejte si, na jaký narazíte odpor. Jen pár lidí dokáže změnu rychle akceptovat. Někteří přijmou po jistém váhání. Jiní po delším přesvědčování, ale nebude se jim to líbit. Spousta lidí to nepřijme vůbec, přičemž sám za sebe se nedokážu rozhodnout, jestli mě víc děsí ti, co nepřijmou, po té co si tu jednoznačnou větu v klíčové odhalující kapitole přečtou nebo ti co si jí přečíst úplně odmítnou.
Máslo, komunisti, Potter. Lidé jsou zkrátka zvláštní. Snadno přijmou něco, co pravda není a snadno odmítnou něco co pravda je. Často na základě toho, co jim někdo nasadil do hlavy jako první. Nezáleží na tom kdo to byl, ani na tom, že ve skutečnosti je všechno jinak. A často se odmítnou jít podívat, jestli ten kůň v koupelně je nebo není. Proto je někdy tak těžké s lidmi vyjít.
* (Že nejsou všichni důchodci poučení a že je lékaři z nekalosti či nedbalosti nutí platit víc, je jiná kapitola – mimochodem skutečně sociálně cítící, by se místo kampaní za zrušení regulačních poplatků, které umožňují zdravotnictví přežít a zachovat si úroveň, IMO měli spíše soustředit na vysvětlování principu poplatkového stropu těm, co samostatného pochopení pro pokročilý věk nebo nedostatek inteligence nejsou schopni. To by totiž byla služba jim a vlastně celé společnosti)
