Ty moje boží šutry

Pozoruji své šutry, ty mé srdcovky, které ke mně promlouvají tou jejich řečí. Jsou tady vedle mne, našly si mne, poskládal jsem si je kolem sebe a jsou součástí mého bytí. Mám jich zatím šest, setkali jsme se v různých koutech světových a tak nějak si rozumíme a patříme k sobě. Jeden mně přinesla dcera z Islandu, je to dračí hlava z černé lávy a má několik tváří, další jsem našel na stavbě, kde jsem také potkal a adoptoval Žožíka, je to smějící se ovál, vrnivec láskyplný, no a zároveň mračící se mnich s dlouhým bílým plnovousem.

To vám byla také zajímavá historie. Díval se na mne několik dní, fakt, že jo,  jakoby mně chtěl něco říct. A pak, že šutry s námi nekomunikují… I já jsem si ho všiml, ale míjel jsem ho. Ale nakonec jsem mu neodolal, přišel jsem k němu, vzal ho do rukou, potěžkal ho, no a umyl jsem ho vodou a přijal stejně jako Žožíka do rodiny. Teď zrovna jsem si s ním v ruce pohrával a on se ne mne spokojeně usmíval, je to takový vrnící chrochtal spokojený, pokud ho tedy neotočím na stranu mračícího se mnicha velmi vážného. Mimo jiné má jednu zvláštní charakterovou vlastnost. Zjistil jsem, že je dost stydlivý a nerad se fotí, prostě normálně nějak schová, nebo smaže veškerou mimiku a přestane se usmívat. No a tak ho nechávám na pokoji a zbytečně ho neotravuji.

Turecký ochranný alumet nazar boncugu jsem našel v Normandii na pláži, na pevninu ho jako nějakého migranta ze Sýrie přikoulely vlny Lamanšského průlivu. Mou pozornost nejdříve připoutala kamenná miska, když jsem se podíval po okolí, našel jsem okamžitě i její výplň. Od té doby jsou zase spolu,  dívají se na mne vedle počítače a chrání mne před nejrůznějším nebezpečím. Oko sice není modré, ale kdybych byl barvoslepý, tak si toho ani nevšimnu.

Mám také malý šutřík  srdce a kříž, ty kříže mne snad budou otravovat až do smrti, skutečně nechápu, co mně chtějí tou jejich brutální propagandou pořád naznačit. Neměl bych určitě zapomenout na kousek červeného pískovce, mého hlubokého vztahu ke zdejším horám. Chybí mi jen sedmý kámen odněkud z mé rodné Moravy, což ještě během svého života musím napravit. Ale mám dva šutry na broušení kosy z naší bývalé chalupy na moravsko-slovenském pomezí v Makově Nové dědině, Javorníky a tak, má bývalá mocná hora Kykula. Možná jsou z Moravy a kruh je již tedy dávno uzavřen, možná ten svůj moravský kámen teprve někde časem potkám, těžko říct. Brousím s nimi  nože v kuchyni, než je přejedu ocílkou, no a i ony tedy tak nějak se mnou a se všemi šutry tady u nás doma společně s ostatními žijí. 

Čeština je opravdu krásná řeč, přemýšlím nad tím, jak bych do francouzštiny, či angličtiny přeložil tak poeticky znějící pojem „vrnivec láskyplný“, no a nic kromě nějakého „chrochro“ a podobně mne nenapadá, o němčině raději ani neuvažuji, možná by šla použít slovenština.

Jo, abych nezapomněl, nedávno jsem při toulkách lesem narazil na nového kamaráda, je ale moc velký a tak jsem ho nechal na místě. Z dálky vypadal jako nějaký smutný bludný balvan, ale když jsem k němu dorazil a podívali jsme se vzájemně do očí, začal jsem se potutelně usmívat stejně jako on, tenhle týpek je celý já, to snad není pravda, toto...

Žožík: