Tradiční politika končí, hledá se nový systém!

Po revoluci 1989 jsme si zvykli na nový, demokratický systém. Letošní volby u nás ukázaly, že je všechno jinak. Pořád zatím ještě platí rovnice, že politik je tu pro voliče a volič pro politika.  Ale jak dlouho?

Letos jsme byli výsledkem voleb zmateni. Někteří to po právu nazývají koncem starých pořádků. Sotva jsme si po roce 1989 zvykli svobodně volit, je všechno jinak. Jak to bylo jednoduché vzít volební lístek a podpořit levici nebo pravici.

O co nám ve volbách dříve vlastně šlo? O bezpečí, zdravotnictví, školství, fungující infrastrukturu, soudy, pocit svobody, možnost podnikání, cestování a takto bych mohl pokračovat. Konkrétně, abychom měli lepší nemocnice, nižší kriminalitu, perfektní silnice, dodávky energií, rychlé a spravedlivé soudy, skvělé školy, bezvízový styk a střídající se nižší daně a velkorysejší sociální systém. Volil jsem tedy buď více vpravo, nebo více vlevo. Politiku jsme vnímal jako jedno z řemesel a jen jsem se občas pozastavil nad několika živnostenskými listy ze ZČU. Politik, byl pro mne řemeslník a volič si jej objednával volbou jako službu, kterou si platil formou daní.

Letošní volby ale ukázaly, že se voliči začínají chovat jinak. Fakt, že standartní strany získaly necelou třetinu hlasů a strany vymykající se standardní politické scéně mají téměř dvě třetiny voličů, je zarážející. Voliči rozdali karty a jejich chování začaly ovlivňovat nové faktory. Mezi nejvýraznější z nich patří vůdce-podnikatel, je silný a pracuje na tom. Vůbec nevadí, že se něj ostatní trefují, má aféry a vybraná média na něj útočí. Volič si jej přesto vybere, protože je vůdce. Připomíná mi to říši zvířat, kde je jeden velký samec a ostatní jej následují. Navíc ten náš samec zvládnul i roli mučedníka, když na něj ostatní útočili a paradoxně mu tím prospěli. Jiný vůdce-strašák zase využívá právě strach jako nástroj, kterým přiživuje atmosféru boje a následně ze sebe dělá spasitele. Nechutný ale účinný způsob, jak získat přízeň. Kdo nikdy ve skupině nezískával spojence tím, že tvořil společné nepřátele. Jak triviální a účinné. Dokonce díky vůdci podnikateli a vůdci strašákovi trpí i tradiční extrémistické strany.

Kladu si ale otázku, proč se tento způsob volby objevil již nyní, v době blahobytu a rostoucí životní úrovně. Přeci silný vůdce, nebo strach je impulzem pro volbu v době krize nebo ohrožení. Pak obvykle lidé volí silné, kteří je ochrání. Už v době pokojného Říma řídil stát senát a jen v době války vůdčí typy, tj. konzulové.

Odpověď není jednoduchá.

Média rozdmýchávají atmosféru strachu, dělají z našich důležitých partnerů strašáky a negativní zprávy na nás chrlí ve velkém a pozitiv si všímají okrajově, ačkoliv se nám dobře daří.  Jde médiím jen o sledovanost, nebo je to objednávka vůdců, kterým toto vyhovuje? Trochu odbočím s vysvětlením proč jim to vyhovuje, vůdce chce ovládat a řídit, on nechce sdílet kompetence v rámci regionu a být tak pod větší kontrolou. Tím, že média šíří strach a plivou na naše sousedy a obchodní partnery nahrávají separatistickým tendencím a dávají vůdcům mandát k činu.

Dalším důvodem je absence srozumitelné vize u standardních politických stran a obrovská krize jejich leadershipu. Musím zmínit, jak na mne působila volební kampaň tradičních stran. Jedni si hráli na slušňáky, až moc. Ve školní třídě určují atmosféru výraznější typy, často se chovající na hraně pravidel. Slušňák, ten širokou masu nezaujme a pár intelektuálů to nespasí. A pak ten smutný příběh strany, která si chtěla voliče kupovat přes sociální dávky, placené první dny nemoci, důchody… volič není prostitutka, kterou si koupíte, on potřebuje jasnou vizi. Zaujali mne i ti, co šli odvážně do voleb s kamarádem a tvrdili že dají 10 %. Pak dostali strach, že neuspějí a ztratí práci. Sakra, kdo by volil ty, co se bojí ještě dřív, než začnou něco dělat. Poslední, co zmíním jsou ti uštěkaní, mobilizující a pomlouvační, že jen jejich oddaný stoupenec se dozví, že to třeba myslí dobře.

Když nad tím tak přemýšlím, tak pokud to takto půjde dál, budou se vynořovat noví vůdci, manévrující na vlně mediálních zpráv a strachu, který ovlivňuje celé veřejné mínění. Politické řemeslo a schopnost konsenzu zanikne. Proto bych si přál, aby se politici vrátili ke svému řemeslu, našli nové lídry a pustili se do boje s energií, jaká je v politice potřeba.

To se ale neděje. Energie tradičních stran je nulová, jen trochu štěkají a jdou se schovat do opozičních lavic. Proč jsme je tedy vlastně volili? Abychom se utěšovali rétorickými cvičeními v televizních zprávách, nebo aby bojovali za své myšlenky a nebáli se odpovědnosti a politického boje. Pokud tady někdo čeká, že se soupeř politicky znemožní a pak je lidi s láskou zvolí, tak se plete. Takto to nefunguje a stačí se podívat do historie.

Mám ještě jednu obavu, až bude hůř a strach se zvětší, blahobyt nebude, ekonomika se propadne tak může přijít ještě větší vůdce a pojistky typu senát, NATO, EU a volební právo přestanou stačit.