Řekl bych, že česká veřejnost už je poněkud unavena dlouhou kampaní, která se u nás vede od podzimu, kdy nejprve Ústavní soud zpochybnil jeden způsob vypsání předčasných voleb, a poté se Jiří Paroubek zalekl nevalných preferencí své strany a usoudil, že na rozesetí co nejvíce slibů potřebuje více času.
V posledním měsíci byl ale osud k voličům docela milosrdný – nesmyslné diskuse o tom, jestli je, nebo není správný čas začít šetřit, ani kbelíky špíny se do novin nedostávaly tak často, jak by tomu asi pár týdnů před volbami bylo za normální situace.
Nejprve pozornost našich médií na týden zaujal vrcholný americko-ruský summit v Praze. Bylo mimochodem smutně zábavné sledovat sociální demokraty, jak najednou mluví o tom, že je třeba respektovat zájmy našich spojenců, když to byli právě oni, kdo kvůli strachu o volební preference odmítali se zapojit do prosazování týmiž spojenci připravovaného protiraketového štítu včetně radaru v Česku. A kdo podmiňoval schválení změn naší armády v afghánské misi nějakými svými vnitropolitickými zájmy v oblasti zdravotnických poplatků.
Tragikomičnost obratu socialistů pak dokresluje jejich ministr zahraničních věcí Kohout, který došel k závěru, že by se Česko mělo ucházet o „mozkové centrum“ amerického, pardon, NATOvského, protiraketového systému namířeného proti Iránu. Někdejší záměr na vybudování radaru v Brdech odpůrci v čele se socialisty a komunisty kritizovali mimo jiné proto, že by byl logickým prvním cílem nepřátelského útoku ve snaze vyřadit protiraketový štít z provozu, a tudíž by snížil bezpečnost ČR. Není tak úplně jasné, proč se nyní socialisté domnívají, že řídicí centrum by takovým nebezpečným cílem nebylo… Aby bylo jasno, ani slovem tím nenaznačuji, že bychom měli o štítu pochybovat. Jen se podivuji tomu soc. dem. obratu.
Další týden upoutal velkou část mediální pozornosti prezidentský malér v Polsku. Veřejnost se sice mnoho nedozvěděla o tom, jaká je ekonomická situace Polska a v čem se třeba liší od té naší, ale buďme rádi aspoň za to, že z reportáží vyplynulo, kde je Krakov a že jsou tam pochování polští králové.
Štafetu pak plynule převzala islandská sopka, která zahalila nebe mračnem popela a přišpendlila k zemi velkou většinu letů z, do i uvnitř Evropy. I když se velké omezení letů většiny lidí nijak nedotklo, protože není hlavní sezóna dovolených a byznysmeni své úkoly snadno zvládnou i při videokonferencích nebo po telefonu, byla média tohoto tématu plná. A asi nejvíc naštvaný mohl být americký prezident – když se měl v Praze ve čtvrtek před leteckým neštěstím setkat s lídry desítky zemí střední a východní Evropy, polského prezidenta nepozval. V den nehody, dva dny po onom setkání, tak nemohl zamačkávat slzu v oku, že ztratil milého přítele. Tak chtěl přiletět aspoň na pohřeb, ale kvůli mraku i o tuto možnost pobýt před kamerami amerických televizí přišel.
I když chápu, že se utlumení politické diskuse mnoha lidem líbilo, osobně doufám, že nás už žádná podobná nepříjemnost nečeká, a že se Česko naplno vrátí k volební kampani. Třeba i k té diskusi o úsporách, kterou jsem sice o pár odstavců výše označil za nesmyslnou (protože šetřit samozřejmě musíme!), ale je nutné ji vést. Mnohé diskusní příspěvky pod blogy či vystoupení v televizích a rádiích totiž naznačují víru mnoha lidí i politiků, že pořád máme čas, že stačí řešit to po volbách, tedy vlastně nikdy… protože po květnových volbách do sněmovny budou další volby hned v říjnu (obecní a městská zastupitelstva a třetina senátu).
A tak na závěr přidávám jeden z našich dvanácti návrhů proti dluhům (ať příležitostně nemluvím jen o potřebě přijmout finanční ústavu a zavést penalizaci politiků za špatné rozpočtové hospodaření): pro státní rozpočet rok 2011 budeme prosazovat snížení provozních výdajů o 5 procent a kapitálových výdajů (investic) o 4 procenta. Ministři musí být dostatečně schopní, aby i s takto sníženými rozpočty splnili všechny úkoly svých resortů. Hospodařit, když je peněz dost, totiž umí každý!
