Zítra zveřejníme poslední ze čtyř souborů opatření, které ODS sestavila společně s ekonomy sdruženými do Ekonomické skupiny odborníků, tedy se skupinou ESO (mimochodem jim chci i na tomto místě za jejich pomoc poděkovat). Po opatřeních pro spravedlivý sociální systém, pracovní místa a podnikání zítra představíme naše ESO pro zdravé veřejné finance.
Čtenáři mých blogů nepochybně tuší, kterým směrem tucet navrhovaných opatření pro ozdravění veřejných financí povede, ostatní se to dozví zítra – nebo si mohou starší blogy přečíst. Proto zde nechci jednotlivá opatření detailně komentovat a omezím se na jednu obecnější poznámku. ESO pro zdravé veřejné finance nepřináší žádný konkrétní návrh, který ze státních výdajů se má škrtnout a který se má zachovat. Taková rozhodnutí musí dělat jednotliví ministři a vedoucí dalších ústředních správních úřadů, protože jen a právě oni jsou schopni na lékárnických vahách vyvážit jednotlivé priority ve svých resortech.
Státní rozpočet je rozdělen na kapitoly, za které odpovídají jednotliví političtí ministři a nepolitičtí úředníci, právě proto, že v jednotlivých rozpočtových kapitolách je celá potřeb, úkolů a záměrů, které v celé jejich podrobnosti musí umět zhodnotit ten, kdo resort řídí. Pokud by tomu bylo jinak, prakticky bychom žádné správce rozpočtových kapitol nepotřebovali a všechno by mohlo řídit ministerstvo financí. Že by to dlouhodobě nemohlo fungovat a že by to v konečném důsledku znamenalo mnohem větší riziko omylů, ovlivňování a utrácení peněz za zbytečnosti, je více než zřejmé.
Schválení námi navržených pravidel a jejich dodržování dovolí České republice splnit v roce 2012 maastrichtské kritérium pro tříprocentní schodek rozpočtů a v roce 2017 dosáhnout vyrovnaného státního rozpočtu. Nepřijetí těchto pravidel nebo jejich nedodržování pak povede naprosto opačným směrem – k nárůstu veřejného dluhu, ke zvýšení nákladů na úhradu dluhů, k problémům se získáváním prostředků na finančních trzích.
Chci ještě říci, že naše čtyři skupiny opatření jsou zarámovány klíčovou úvahou – musí na sebe navazovat. Opatření v oblasti rozpočtové nemohou jít proti cílům v oblasti podpory podnikání, kroky v sociální oblasti nesmí zvyšovat napětí v oblasti rozpočtu. Nejsme sociální demokraté, kteří tu slíbí tohle a tam slíbí tamto, podle toho, kdo chce co slyšet, a nakonec tak slibují věci, které nejsou navzájem provázané a často dokonce působí proti sobě. Není možné splněním předvolebních slibů expandovat výdaje a zároveň snižovat na polovinu zadlužení.
ČSSD v posledních dnech založila svou kampaň – vedle očerňování Petra Nečase – na odmítání možnosti státního bankrotu. ODS prý riziko zveličuje, nic se neděje. S využitím výsledků jakéhosi žebříčku zveřejněného agenturou Bloomberg socialisté tvrdí, že máme osmé nejméně rizikové dluhopisy na světě. Možná ze 44 zemí, kterých se žebříček týká, možná v krátkodobém pohledu. Nikdo navíc neví, jaké všechny podmínky tohoto výzkumu v krátké zprávě v českém tisku nebyly zmíněny…
Já posloužím jinou studií. Američtí ekonomové Rogoff a Reinhartová nedávno posoudili státní bankroty od roku 1970 do roku 2008 a došli ke zjištění, že pětina zemí, které tato nepříjemná zkušenost postihla, měla státní dluh v úrovni pod 40 procent. Další bezmála třetina byla v rozmezí od 40 do 60 % HDP. Pak jsou státní bankroty rozděleny rovnoměrně po 16 procentech v pásmech od 60 do 80 %, od 80 do 100 % a nad 100 % HDP. Co z toho plyne? Že více než polovina bankrotů postihla země, které by splňovaly maastrichtské kritérium, podle něhož musí kandidát na přijetí eura mít podíl veřejných dluhů na HDP menší než 60 %. A ještě jinak: Neexistuje žádné bezpečné pásmo, v němž by nehrozil bankrot – nerozhoduje výše dluhu, ale jiná kritéria, například rychlost zadlužování.
Naši zemi neohrožuje ten, kdo o riziku státního bankrotu mluví, ale ten, kdo se tváří, že takové riziko neexistuje a rozdávání rozpočtu může pokračovat.
