Chystaná stávka dopravních odborářů je smutným příkladem toho, kam to v naší zemi můžeme v nejbližších letech dotáhnout!
V nedělních Otázkách Václava Moravce padlo na téma chystané stávky, odborářského ultimata směrem k parlamentu i ústupové strategie nynější vlády mnoho slov. Přesto odborářský boss Luboš Pomajbík nedokázal zakrýt, oč ve skutečnosti jde. Ne, že by zaměstnancům, vlastně odborářům, někdo škrtal jejich různé historické výhody. O tom není řeči! Stávka, případně série stávek má být proto, že by kvůli nové legislativě zaměstnavatelé některé výhody pro své zaměstnance v budoucnu zrušit mohli.
Pokud k takové stávce skutečně dojde, mělo by to být pro normálně uvažující lidi důvodem k zamyšlení, jestli již historická role odborů náhodou není splněna, jestli vůbec existuje nějaká smysluplná náplň jejich existence.
Pan Pomajbík během své obhajoby neobhajitelného řekl, že odbory mají plnoprávné místo na světě, protože jsou tu déle než jakákoliv jiná strana. To je nepochybně pravda, ale možná právě v tom je celý problém. Připomeňme si, že odbory začaly jako dělnické spolky vznikat někdy v druhé polovině 19. století, tedy v době, kdy neexistovalo sociální zabezpečení ani omezení délky pracovní doby, nebylo právo na stávku, všeobecné volební právo neměli ani muži, natož ženy. Někdy si přestávám být jistý, že si odboráři ve svém svatém nadšení všimli, že už žijeme v úplně jiné době.
Lehkou ironií je, že když byl příslušný zákon před koncem minulého roku přijímán, ve sněmovně nikdo nebyl proti a pro byl i místopředseda ČSSD a bývalý ministr sociálních věcí Zdeněk Škromach. V Senátu pak ruku zvedl nejvyšší český odborář Milan Štěch.
Pan Pomajbík se snaží vnutit veřejnosti, že stávka je úplně normální slovo, se kterým se musí v demokratické společnosti počítat. To je jistě pravda, však mu nikdo mu toto právo neupírá. Jde o míru, kdy už stávka má smysl a kdy jde o příslovečný kanón, kterým se střílí na vrabce. Pan Pomajbík dokládá užitečnost stávky větou „… hysterické reakce na slovo stávka a odbory já považuju ze strany některých politiků za směšné, protože kdyby nebylo generální stávky v roce 1989, tak by možná dělali něco zcela jiného než teď.“ To je ovšem skutečně nevkusný argument. Opravdu jeden z nejmocnějších odborářů nevidí rozdíl ve stávce proti komunistickému režimu a ve stávce proti hypotetickému nebezpečí ztráty některých zaměstnaneckých výhod, v tomto případě především režijních jízdenek?
Nikoli nevkusný, ale doslova trapný pak je Pomajbíkův argument, že odbory bojují proti tomu, aby byly dopady krize přenášeny na 4 miliony zaměstnanců v této zemi, kteří ji nezavinili. Proto stávkou zkomplikují život 10 milionům občanů této země!
Co je na tom všem nejhorší? Že jsme ještě ani pořádně nezačali napravovat složitou finanční situaci České republiky. A už nám odboráři ukazují, kolik pochopení budou mít pro opatření reformy, která nás čeká a která se prostě musí dotknout lidí, protože nikoho jiného se dotknout nemůže. Asi bychom jim měli koupit dostatek papírových řeckých vlaječek, aby měli během stávky čím mávat.
Švejk říkal, že vláda, která zdrží pivo, padne. Dnes se zdá, že padne vláda, která zruší režijky. No, spíš bude úplně stačit, když se tím směrem jen podívá!
