V diskusi pod mým druhým blogem (Úspory jsou víc než okamžitá spotřeba. O spotřebě na dluh nemluvě!) z 29. ledna jeden diskutující napsal, že si neumí vysvětlit mou myšlenku sčítat deficit a HDP jinak než že „zatimco podle maastrichtskych kriterii bychom meli mit loni deficit pod 3% HDP, tak podle kocourka by bylo v poradku 8% HDP“. Protože je to velmi důležité téma, jeden z pilířů rozpočtové odpovědnosti, kterou jako ODS prosazujeme, je vhodné zastavit se u něj pro dnešek ještě jednou.
Připomenu, že ona maastrichtská kritéria předepisují jako jednu z podmínek pro země směřující k zavedení eura, že vládní deficit nesmí být větší než 3 procenta hrubého domácího produktu (HDP). V uvedeném blogu jsem se zmínil, že nynější převládající filozofie žití na dluh vedle k absurdním situacím, kdy se tříprocentnímu schodku blíží i země, které poměrně rychle rostou. A citoval jsem ekonoma Tomáše Sedláčka, člena bývalé Národní ekonomické rady vlády, který nedávno uvedl příklad Slovenska - to v roce 2007 rostlo téměř deseti procenty, přesto vytvořilo dvouprocentní schodek, tedy se dále zadlužilo, ale i tak sklidilo potlesk, protože minus 2 procenta je lepší výsledek než minus 3!
Jako řešení tohoto nekonečného zadlužovacího kolečka jsem uvedl návrh ODS, aby si naše země ve své rozpočtové strategii do budoucna stanovila přísnější podmínku, tedy že saldo rozpočtu může být přinejhorším o tři procentní body nižší než vývoj HDP. Abychom eliminovali vliv jednorázových výkyvů, počítáme v našem vzorci růst či pokles HDP jako průměr vývoje HDP v posuzovaném roce a v roce předchozím! Při průměrném pětiprocentním růstu za dva po sobě následující roky by tedy mohl být schválen rozpočet s přinejmenším dvouprocentním přebytkem, při průměrném dvouprocentním růstu by byl povolen nanejvýš jednoprocentní deficit. A při průměrném jednoprocentním poklesu HDP (také ve dvou letech po sobě) by byl podle této úvahy akceptovatelný čtyřprocentní deficit, tedy vyšší, než maastrichtskými kritérii vyžadovaný tříprocentní.
Co to znamená v realitě? V loňském roce ČR předběžně zaznamenala čtyřprocentní propad HDP, zatímco v roce 2008 vzrostl o 2,5 procenta. Podle naší úvahy bychom si tedy mohli v roce 2009 dovolit deficit 3,75 procenta HDP (protože průměr z +2,5 a –4 je –0,75 a můžeme jít až o 3 procentní body níž). Podle předběžných údajů ovšem dosáhne za rok 2009 podíl deficitu na HDP 5,3 procenta, takže by doporučený deficit byl překročen o 1,55 procentního bodu. Mimochodem by to znamenalo, že podle ústavního zákona o rozpočtové kázni, který navrhujeme, by byli na platu sankcionováni ministři a poslanci koalice Mirka Topolánka, neboť oni rozpočet na rok 2009 prosadili.
Podívejme se také na rok 2010. Ministerstvo financí předpokládá růst HDP 1,3 procenta, takže schválený rozpočet by měl mít deficit maximálně 4,35 procenta (průměr z –4 a +1,3 je –1,35 a opět můžeme o tři body níž). Ministr Janota mohl díky svému balíčku předložit sněmovně rozpočet s deficitem 4,4 procenta HDP, a je potřeba mu za to vyslovit velké uznání, jakkoliv ve sněmovně koalice ČSSD, KSČM a KDU-ČSL jeho záměry postupně „cupuje“.
Nyní je na pořadu dne diskuse, jak se co nejrychleji dostat k alespoň tříprocentnímu deficitu, který by nám umožnil ucházet se o vstup do eurozóny, a to bude hodně, hodně, těžké a bolestivé. Dnes je snad již každému jasné, že manévrovací schopnost státu při sestavování rozpočtu je velmi nízká, protože povinné (mandatorní) výdaje především do sociální oblasti nebo úhrady úroků z předchozích dluhů neumožňují redukovat rozpočet a jeho deficit tak rychle, jak bychom si asi všichni přáli. Bez reforem, především bez důchodové reformy, není možné tento problém dlouhodobě vyřešit. A to platí, ať si klidně někdo do diskuse píše, že to je neoliberální blábol!
Chci se ještě vrátit k poznámce citovaného diskutujícího, že by podle mého principu byl při pětiprocentním poklesu v pořádku deficit 8 % vůči DPH. Ano, pokud by průměrný propad HDP za dva roky byl 5 %, byl by osmiprocentní deficit skutečně v souladu s přijatým principem. Rozhodně ale nemohu říci, že bych se na to těšil, že bych z toho skákal nadšením. Pokud bychom totiž dva roky po sobě klesli v průměru o 5 procent, byla by to fatální situace, která by se jen těžko obešla bez velkého deficitu a na zavedení eura bychom stejně nemohli pomýšlet.
Ostatně, v našem pravidle jde především o to, že v robě růstu je třeba deficity minimalizovat a vést vládu k tvorbě rezerv na špatné roky. Že se to třeba takovému Bohuslavu Sobotkovi nelíbí, je jasné – tam, kde my voláme po tom, aby rozdíl mezi růstem HDP a rozpočtovým deficitem byl nejvýš 3 procentní body, on jako ministr financí dosahoval rozdílu 10,2 v roce 2003 a 7,5, 9,9 a 9,4 v následujících letech. V roce 2005 s růstem HDP o 6,3 procenta dosáhl deficitu 3,6 % - tedy nesplnil ani to tříprocentní maastrichtské kritérium! Opravdu si někdo myslí, že právě on a jeho strategie jsou schopni vyvést státní finance z nynější složité situace?
