Blíží se výročí, kdy podle legendy zazněl výstřel z Aurory a v Rusku se dostali k moci komunisté. O 31 let později se dostali k moci i v bývalém Československu. Stejně jako v Rusku a i dalších zemích za pomocí puče a odvrhnutí demokratického systému svobodné soutěže politických stran
V Československu měli pozici usnadněnou a to díky rozhodnutí nepovolit po válce pravicové strany a vytvoření Národní fronty, kde de facto zbývající levicové strany rezignovaly na standardní demokracii. Rok 1948 byl jen vyvrcholením toho, co zde nastalo po osvobození Československa v roce 1945.
Po volbách v roce 1946 získali komunisté většinu , dílem díky zákazu pravicových stran, jako byli Agrárníci, jejíž program co se týkalo venkova komunisté převzali a dílem díky vytvoření klimatu, že to byli vlastně komunisté, kteří jako jediný vedli opravdový odboj proti nacismu. Nelze opomenout ani to, že již krátce po 8.5 1945, probíhala agitace Komunistické strany a zastrašování jejich politických soupeřů.
Nutno také říci, že za úspěchem Komunistické strany stálo osvobození Prahy Rudou armádou a volební program komunistů, který sliboval podporu podnikání, podporu sedlákům a darování půdy po odsunutých Němcích z pohraničí. V roce 1948 , po únorovém puči však komunisté ukázali, že to vše byl jen trik a nic z toho nemysleli vážně.
Co však v programu neměli a co vážně mysleli, byly slova Klementa Gottwalda z 21.12 1929 "A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se do Moskvy chodíme učit, a víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk". Slova na která si v poválečné euforii vzpomněl jen málokdo.
Kdo však tyto slova držel v srdci a čekal na vhodnou příležitost byli komunisté. Ihned po únoru 1948 začalo zatýkání, soudní procesy, znárodňování, kolektivizace, nástup komunistické diktatury, kterou v roce 1946 předvídalo pár lidí a jejichž varovný hlas zapadl, nebyl slyšet. A kdo varoval a nestačil po nástupu komunistů utéci na Západ, ten skončil v lepším případě v komunistických koncentračních táborech, zvaných pracovní převýchovné tábory, kde sice nebylo nad vstupní branou "Arbeit macht frei", ale český ekvivalent "Práce osvobozuje".
Horší případ znamenal šibenici.
Nejhorší léta Československa byly od nástupu komunistů k absolutní moci v roce 1948, do slavného projevu Chruščova 25. února 1956 na XX. sjezdu KSSS. Ač se jednalo o tajné jednání, tak velmi brzy se tento projev se dostal na veřejnost a svět se dozvěděl o zločinech za doby I.V.Stalina. Po tomto došlo ke zmírnění represí i v Československu a částečné amnestii uvězněných politických vězňů. Přesto represe pokračovaly, byť v mírné formě až do roku 1989, kdy komunisté přišli o svojí moc.
Jako první oběť komunistické totality je možné považovat Jana Masaryka + 10.3.1948, jehož smrt dodnes nebyl plně objasněna, ale vše nasvědčuje tomu, že nešlo o sebevraždu, ale naplánovanou vraždu sovětskou NKVD s vědomím československé státní bezpečnosti. Poslední obětí komunistického režimu se stal Pavel Wonka, + 26.4.1988, který zemřel v důsledku nelidského zacházení ve věznici Králově Hradci .
Dnes je často připomínání komunistických zločinů bagatelizováno, jako primitivní antikomunismus, s tím, že KSČM je demokratická strana, s tím, že její program je plně demokratický. Ano, to je pravda. Rády bych však připomněl, že v roce 1946 se KSČ, stejně jako její dnešní nástupkyně reprezentovala jako demokratická strana a její program byl plně demokratický a zaměřený na tržní hospodářství.
Rád bych také připomněl jednu věc a to je počet obětí komunistického režimu.
Z politických důvodů bylo popraveno 248 osob, z toho jedna žena (Milada Horáková), v komunistických vězeních bylo umučeno 4 500 zadržených jako nebezpečných socialistickému zřízení a nepřátel socialismu. 145 osob bylo zastřeleno při snaze odejít přes hranice do svobodného světa. Komunistickými koncentračními tábory prošlo na 205 tisíc osob, z nichž , podle nejstřízlivějších odhadů na následky věznění zemřelo 20 tisíc. Další tisíce byly vysídleny ze svých domovů během kolektivizace.
Jednoduše řečeno. Počet obětí komunistického režimu vysoce přesáhl počet obětí takzvané heydrichiády a dodnes ze současné komunistické strany nezazněla lítost, snaha o distancování se od této doby. Naopak. Soudružka Semelová si vždy připomene výročí masového vraha Klementa Gottwalda. Zde na blozích soudruh Cvalín píše jako by byl redaktorem Rudého Práva v padesátých letech minulého století.
Komunisté rádi tvrdili, že komunista je člověk zvláštního ražení. Ano je! A proto se jim ani dnes nedá věřit. Komunista bude vždy člověk, který pro své ideály obětuje Váš život.
