Uprchlíci a konec Evropy

Pohledem  do historie zjistíme, že migrace obyvatel do Evropy není nic nového. Ostatně i Slované do střední a východní Evropy přišli neznámo odkud, přestože podle nejuznávanější teorie pochází z oblastí dnešní Ukrajiny

Nejinak tomu bylo s Avary, Huny a dalšími kmeny, které lákalo bohatství a prosperita Římské říše či možnost usídlit se v oblastech hraničících s touto Říší. Římskou říší, jejíž úpadek je dnes často připomínán v souvislosti se současnou invazí migrantů na Evropský kontinent. Asi tomu tak bylo vždy, že méně vyspělé civilizace chtěly čerpat z blahobytu té rozvinutější, chtěly se podílet na jejím bohatství.

Potud je to paralela se současnou invazí, takzvaných uprchlíků. Říkám takzvaných, protože těch skutečných je tam minimum a většinově jde o ekonomické migranty.

Je zde však jeden rozdíl mezi koncem Římské říše a blížícím se koncem Evropy. V době velkého stěhování národů byla západní část Římské říše v nezáviděníhodné situaci.  Rozdělením Římské říše na západní a východní, přišel Řím o možnost využívat africké provincie, které byly tak či onak součástí římského civilizačního okruhu.  Nebyl to jen rozpad impéria na dvě části, ale také invaze Vandalů do severní Afriky, kde tento kmen hledal prostor pro svůj život, ale také snaha různých kmenů Gótů, Langobardů (mimochodem víte, že bílé podkolenky, které jsou součástí bavorského kroje, jsou jejich připomínkou?) apod., stejně jako nástup období nazývaného „Malá doba ledová“ a různé epidemie, které sice zasáhly i Východořímskou říši, ale díky klimatickým podmínkám neměly tak hrozivý dopad.

Ostatně i to byl důvod, proč se germánské kmeny začaly pohybovat směrem na jih, mnohokráte za příslib vojenské pomoci Západořímské říši. A byly to právě nesplnění sliby římských císařů, kterých se germánské kmeny domáhaly, epidemie, hladomor, jenž byl důsledkem nepříznivých klimatických podmínek, přispěly k tomu, že nakonec Západořímská říše skončila, jak skončila. Skončila? Ne tak úplně. Římská říše v Evropě duchovně nadále žila. Paradoxem je, že i díky africkým křesťanům, kteří přestali používat řečtinu jako liturgický jazyk a nahradili jí latinou , jazykem západní církve a díky kmenům, které jsou dnes obviňované z konce Římského císařství. Skutečnost je taková, že germánské kmeny nechtěly Římskou říši zničit, ale chtěly se podílet na jejím úspěchu a její úspěch byl pro ně impulzem k jejich romanizaci. A přestože Říše padla, tak germánské elity spolu s církví nesly pochodeň Říma, až došlo k obnovení této říše korunovací Karla Velikého za císaře, se svolením císaře Východořímské říše a navrácením císařských insignií, které byly poslány do Byzance po pádu posledního Západořímského císaře.

Období vlády Karla Velikého se nazývá „Karolínskou renesancí“ vzhledem ke snaze obrodit antickou vzdělanost a kulturu a to pod vlivem Alcuina z Yorku a hlavní myšlenka spočívala v přesunutí vzdělanosti mimo kláštery a kostely zakládáním klášterních a kostelních škol. Že vláda Karla Velikého a jeho nástupců nebyla bez chyb, z hlediska dnešního pohledu, je zcela zřejmé, ale jeho vláda stála u zrodu rozvoje a prosperity Evropy, vytvořila základy, na nichž Evropa stála, spolu s principy mnicha Benedikta z Nursie, základy, které by dnes mnozí nejraději zlikvidovali a likvidují.

Všimněte si, že žádný z kmenů, který participoval na rozpadu Římské říše, nechtěl nikomu vnutit svoje zvyky, náboženství, pohled na svět, ale chtěl se stát součástí Říma. Ostatně, to, že Francouzi říkají, že každý se chce stát Francouzem, je pozůstatkem onoho.

Současní invazníci také chtějí participovat na evropském bohatství, ale nechtějí se na něm podílet. Naopak stěžují si na jídlo, ubytování a vyžadují respekt před jejich pouštními zvyky. Z Evropy si udělali dojnou krávu, která má neomezené množství mléka, ale tu „krávu“ nechtějí krmit. Jen sát. Nechtějí povinnosti, ale jen práva. Vynucují si stravu, kterou budou jíst, vynucují si země, kde budou žít a naše kultura je nezajímá. Vynucují si svojí. Jenže takhle se nechová nikdo, komu hrozí nebezpečí na životě. Takový člověk je rád za mír a skývu chleba. Takhle se chová hejno sarančat, které hledá hojnou pastvu a pak putuje dál a nedomýšlí, co bude, až pastvy nebudou.