Každý stát je tak bohatý, jak jsou bohatí jeho občané. V každém státě existují intelektuální a finanční elity, přičemž tyto dvě skupiny se velice často navzájem prolínají. My máme přes dvacet let po sametové revoluci, kdy skoro celý národ uvítal pád komunistické totality a očekával svobodu a demokracii.
V životě národa je dvacet let strašně krátká doba. Po čtyřicetileté morální a ekonomické devastaci tohoto národa komunistickou chátrou, po dvou velkých emigračních vlnách, kdy odešla elita národa, snad nikdo neočekával, že za dvacet let dosáhneme úrovně západních zemí a snad většina očekávala, že konečně po té dlouhé noci, bude moci svobodně žít, dle vlastního uvážení, projevit své schopnosti a talent.
Dvacet let je krátká doba v dějinách, ale dost dlouhá doba na to, aby člověk zapomněl na vše zlé, vytěsnil ze své mysli negativní zkušenosti a ponechal pouze vzpomínky na příjemné okamžiky, idealizoval si minulost. Filmy a seriály natočené za totality prožívají svojí renesanci a major Zeman za potlesku televizních diváků znovu honí třídní nepřátele a nepřátele socialismu.
Velká část národa prožívá frustraci, kterou tak úspěšně přiživuje sociální demokracie spolu s komunisty, za vydatné podpory českých medií. Odvolávat se přitom můžou na Brusel, který už ani nijak netají, že cílem je vytvoření socialismu nového typu, sešněrovaní života občanů do kazajky předpisů a norem.
Jako důvod slouží ekonomická krize, kdy se vše svede na bohaté a úspěšné. Neřekne se, že tato krize je krizí politickou. Hypoteční bublina, která splaskla ve Spojených státech, měla svůj původ v levných hypotékách i pro lidi, kteří nikdy nechodili do práce. Politické rozhodnutí, ke kterému se dnes politici nechtějí znát. Politické prosazování levných peněz je pravou příčinou krize. Vytváření v lidech iluze, že už bude dobře navždy.
Český národ má snad historickou smůlu. Když tato země začala nabírat dech a stabilizovala se, přišel Hitler. Sotva Hitler odešel, přišli komunisté a po dvaceti letech jejích vlády, kdy se začalo rozednívat, přijely ruské tanky, aby pod svými pásy udusily i ty drobečky svobody, které Dubček a spol. předhodili národu.
Teď po dvaceti letech zde válcuje zemi oranžový buldozer a v Husákově duchu lidem nabízí bůčkový socialismus. Bohatí a úspěšní jsou opět na obtíž a mezi slovy pana Paroubka zaznívá tón ne nepodobný Gottwaldovu proslovu v parlamentu první republiky. Gottwald se jezdil do Moskvy učit, jak zakroutit krkem buržoazii. Kam se jezdí učit pan Paroubek nevím a raději to ani vědět nechci.
To co dělá ČSSD je sociální demagogie, nemají se skutečnou sociální solidaritou nic společného. Stejně jako komunisté první republiky útočí na obyčejnou lidskou závist, malost, vzbuzující v nesebevědomých lidech pocit příchodu oranžového mesiáše, který mávnutím proutku vše vyřeší a už navždy bude jen lépe.
Tahle země není pro bohaté. Jestli vyhraje ČSSD ve volbách, vyhraje šedý průměr, přestože bude hýřit veselou oranžovou barvou, která nemá daleko k tomu, aby se opět zabarvila do ruda.
