Člověk je zvláštní tvor. Desetitisíce mrtvých dětí jsou jen číslem v počtu obětí v různých konfliktech, ale jedno dobře naaranžované dětské tělíčko na pláži vzbudí rozruch a krokodýlí slzy.
A každý kdo nesdílí onen „falešný soucit“ je předmětem opovržení. Dopracovali jsme to dokonce tak daleko, že na odpůrce současné invaze imigrantů do Evropy jsou podávána trestní oznámení. Mluví se o tom, že většina obětí konfliktu v Sýrii jsou muslimové. Ale už se nemluví o tom, že vzhledem k počtu obyvatel a náboženských skupin, jsou největší oběti z řad křesťanů. Ono se to totiž moc nehodí do současného mediálního obrazu. Křesťané v Sýrii jsou biti snad od všech islámských organizací bojujících proti prezidentu Asadovi.
Není tomu tak jen v tomto konfliktu. Bylo tomu tak vždy. Je třeba si uvědomit, že to byl autorativní režim, který nastolil otec současného prezidenta, který nastolil náboženskou svobodu pro všechny i za cenu potlačování projevů sunnitského saláfismu, představovaného Muslimským bratrstvem. Syrskému režimu se často vyčítá kruté potlačení povstání Muslimského bratrstva na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let, které vyvrcholilo takzvaným masakrem v Hama v roce 1982. Nikde se však již nemluví, že toto povstání Muslimského bratrstva také znamenalo perzekuci a vraždy křesťanů ze strany saláfistů, kteří uznávají jen návrat k islámu doby Mohameda. Jak by vypadal život křesťanů v Sýrii, kdyby Muslimské bratrstvo zvítězilo, je možné vidět dnes na územích, která ovládají různá islámská uskupení, mnohá z nich podporovaná nejen Saudskou Arábii, ale i Spojenými státy a mnohými státy Evropské unie. Křesťané tam žijí v podřadném postavení, jsou od nich vybírány poplatky ta to, že mohou být křesťany a žít.
Evropu nedojímá, že muslimové vyházeli křesťany z lodí. Že jsou křesťané pronásledováni od muslimů i v uprchlických táborech v Evropě. Nedojímá je, že křesťané jsou nejvíce perzekuovanou a nejohroženější skupinou na Blízkém východě, ale nejen tam, ale v podstatě v každé islámské zemi. Evropské elity totiž uznávají jen jedinou hodnotu, která však není evropská, ale farizejská a tím je pokrytectví. Pojmenovat věci pravým jménem se nenosí. Nehodí se to do ovzduší plného pseudohumanity a politické korektnosti. A navíc, co by tomu řekli evropští muslimové, voliči současných proislámských elit?
Uvědomuje si někdo, proč muslimové chtějí hlavně do Německa? Do Německa, jehož název je pro ně jak rajská hudba již od dob Hitlera a nacistické politiky pronásledování Židů? Asi těžko, každý vidí jen to, že muslimové jdou za německým blahobytem. Každý, kdo nezná historii vztahů mezi islámskými zeměmi, které započaly již v devatenáctém století a podporou muslimů v boji proti Britům. Což se projevilo v První světové válce a nabralo obludných rozměrů během Druhé světové války, kdy muftí Jeruzaléma Mohamed Amín al-Husajní byl v Německu přijat se všemi poctami a bylo mu uděleno nejvyšší německé vyznamenání. Muslimové totiž Německo nemají jen jako zemi blahobytu, ale jako spojeneckou zem v boji za jejich věc. Evropané jsou často obviňování ze stereotypů a většinou nesprávně, zatímco islámské stereotypy jsou tím, či oním způsobem podporovány. Mnohdy naivitou (?) evropských politiků.
Nejenomže je v islámských zemích jednou z nejprodávanějších knih Mein Kampf, ale také jsou tam velice populární slova jednoho z obhájců nacistické politiky Prof. Dr. Johannavon Leerse: „Existují společné intelektuální a morální základy mezi Třetí říši, radikálními Araby a muslimskými fundamentalisty.“ (Jeffrey Herf, The Jewish Enemy, str. 181). Asi není nutné dodávat, že tento člověk později konvertoval k islámu a po svém útěku z Německa do Argentiny a později do Egypta, dožil v Egyptě, kde pracoval pro egyptskou vládu v oddělení pro informace a přijal jméno Mustafa ben Ali.
Stejně tak by si Evropani měli položit otázku, proč jsou v islámském světě populární slova Adolfa Hitlera: „Proč nemáme náboženství jako Japonci, kteří považují sebeobětování za vlast za nejvyšší ctnost? Také náboženství mohamedánů by nám vyhovovalo lépe, než křesťanství, které je poddajné a ochablé“.
Pochybuji o tom, že dnešní evropští politici o tomto nevědí a pokud ano, tak by měli být souzení. Protože v tom případě jsou to oni, kteří vydávají Evropany katu, za cenu svých politických koryt a výsad za cenu lží potlačování opozice a plivání na hrob těch, kteří bránili Evropu po staletí a díky nimž dnes žijeme v demokracii. V demokracii, která se díky politikům začíná měnit v diktaturu bezbřehé tolerance vedoucí k nenávisti ke každému, kdo projeví jiný názor
