Svoboda jako past?

  Podle různých protestů a prohlášení by se mohlo zdát, že se blíží konec světa. Je možné číst, jaká je krize, jak stát ožebračuje lidi, jak klesá životní úroveň. Vyrojila se různá hnutí za jinou demokracii. Stesky po tom, že člověk není svobodný, že je zaváděna nová totalita, že existuje cenzura v　mediích. Kritiků hodně, řešení méně.  

 V listopadových dnech roku 1989 se podařilo dostat od moci vládu jedné strany. Většinu lidí tenkrát spojovala touha po svobodě, touha žít svůj život bez kontroly a direktiv jedné strany a návrat svobody a spravedlnosti. Toho se podařilo dosáhnout. Svobodu zde máme. Každý má odpovědnost za svůj život, aniž se někomu musí zpovídat.

 V současné době nikdo nemusí mít strach říci, či napsat svůj názor. Každý může svobodně volit dle svého svědomí a politického zaměření. Každý si může založit politickou stranu a snažit se dosáhnout úspěchu v　politice. Každý může podle svých schopností svobodně podnikat, každý může cokoliv studovat. Každý může svobodně cestovat a žít, kde žít chce. Nic z toho tady během minulého režimu nebylo.

 Tak potom, kde je problém?

 Že se někomu daří ekonomicky lépe a někomu hůře? Že je nezaměstnanost? Bohužel, i to je daň za svobodu. Stejně jako tou daní jsou bankroty podniků, nebo stěhování montoven vzniklých zde za vlád ČSSD na základě štědrých pobídek, směrem dál na Východ. Daní za svobodu je i to, že místo dražších věcí vyrobených v naší zemi, si můžeme koupit levnější vyrobené v Číně.

 Daní za svobodu je i to, že učňovské školy skomírají, protože každý chce být tím úspěšným vysokoškolákem, který se nebude živit rukama a ruku v ruce s tím jde nábor cizinců na profese, které  jsou u nás skoro na vymření. Už dávno totiž neplatí, že cizinec zde pracuje za nižší mzdu než našinec. Jakkoliv se mi to nemusí líbit, tak je to prostě skutečnost, která nejde změnit nějakým státním nařízením.

 Snem skoro každého člověka je mít se dobře. Zabezpečit svojí rodinu, vychovat svoje děti a každý k　tomu má stejné podmínky. A zde je možná ten problém, podmínky ano, ale již ne schopnosti. Ne každý je manuálně zručný, ne každý může být akademik. Ať chceme nebo ne, tak od toho se odvíjí i naše životní úroveň. Pro někoho to možná je nespravedlivé. Jenomže sociální rovnost je chiméra, která nemůže fungovat a když funguje, tak jen tak, že vysává ty schopnější, aby dorovnala životní úroveň těm méně schopným. Vytváří rovnost v chudobě.

 Mnozí dnes chtějí, aby stát řešil jejich problémy. Ptám se, proč stát? Tohle není úloha státu. Člověk má především ty problémy řešit sám. Stát by měl být až tím posledním, kdo by měl zasáhnout. Laciná řešení dnes vykřikovaná na náměstích odboráři a levicovými politiky, jsou vskutku jen laciná hesla. Jejich uskutečnění totiž znamená omezení ostatních a mizení podniků do ciziny.

 Laciná řešení jsou nakonec ta nejhorší.

 Možná je třeba si opakovat slova J. F. Kennedyho: “Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co ty můžeš udělat pro svojí zem.”