Svět se mění, k hrůze levicových aktivistů a rádoby liberálů

Zanedlouho se stane prezidentem Spojených států člověk, proti kterému byla vedena nenávistná kampaň ne nepodobná tomu, co se dělo při kandidatuře Ronalda Reagana. Zanedlouho oznámí Británie svůj odchod z Evropské unie. 

Ve Švédsku posilují Švédští demokraté, v Nizozemí vede strana Gerta Wilderse, v Rakousku jsou dnes nejsilnější stranou Svobodní a v Německu posiluje AfD. Nemluvě o Francii, kde Marine Le Pen, přes veškerou nepřízeň médii, má v současné době nejsilnější pozici z prezidentských kandidátů a i kdyby nevyhrála, tak kandidát tradiční pravice Fillon není daleko názorově od Národní fronty s výjimkou sociálních otázek. S nadsázkou jde říci, že jsme svědky jedné z přelomových událostí, které mění svět.

Politika a z ní vycházející „všeobepínající ideologie“, která začala v šedesátých letech minulého století, se vyčerpala. Multikulturalismus, feminismus, lidská práva bez omezení, gender a z toho různé odvozeniny. Málokdo si uvědomuje, že současná politika výše zmíněného, má svůj počátek v šedesátých letech v hnutí Hippies a nátlakových akcí levicových aktivistů nezřídka financovaných ze zemí komunistického bloku, který v tom vyděl příležitost jak rozložit západní demokracii. Paradoxem je, že toho rozpadu se nedožila žádná komunistická země s výjimkou KLDR, Kuby a Číny.

Do počátku šedesátých let by bylo v západní Evropě nemyslitelné, aby si náboženské, etnické, kulturní, sexuální a další menšiny diktovaly a domáhaly se extra zákonů a opatření, které by je zvýhodnily a to mnohdy na úkor většiny. „Pozitivní diskriminace, práva menšin prosazovaná, přestože tato práva zasahují do práv většiny. Snaha o přizpůsobení se většiny menšině, minimálně na veřejnosti, což vede k pokrytectví, kdy na veřejnosti říkám „Miluji“ a v soukromí „Nesnáším“, rovnost kultur, což je ve skutečnosti nesmysl, protože kultury si mohou být rovny maximálně v subjektivní rovině, ale nikoli v objektivní. Unifikace…., tak by se dala nazvat ta doba, jenže unifikace, kde nebylo místo pro naší západní kulturu, kde chybělo místo pro vše co je spjaté s křesťanstvím a od Hare Krišna jsme se dostali k téměř nedotknutelnému islámu, nedotknutelnému homosexuálnímu životnímu stylu, k unisex záchodům a eutanazii jen proto, že někoho nebaví žít. Dokonce i básničky, že z holčiček se stanou maminky, jsou sexistické a podporují „stereotypy“.

A najednou nositelé těchto idejí jsou překvapení, že lidé je odmítají a to zcela demokraticky ve volbách v referendech. Podobně je překvapen i papež František, že v Katolické církvi existuje katolická nauka a Tradice, které mají nejvíce zastánců mezi mladými lidmi, zatímco papež zůstal někde mezi Druhým vatikánským koncilem, hnutím Hippies a Obamou.

Přitom jde, dle mého, o naprosto přirozenou věc. Lidé se hlásí zpět o svoje práva, nechtějí být jen konzumenti politiky, ale chtějí politiku měnit. Ne nátlakovými akcemi, ale ve volbách a v referendech. Nátlakové akce měnily politiku dost dlouho, teď nadešel čas, aby politici začali respektovat hlas lidu ve volbách a ne na nátlakových akcích aktivistů, kterým se nelíbí to, či ono, ale vůbec jim nezáleží na hlasu většiny, jako na tom hlasu většiny nezáleželo ani politikům, kterým více než na voličích záleželo na tom, aby nevypadali špatně v médiích a v hodnocení neziskových organizací, z kterých se rekrutovali aktivisté snažící se změnit směr politiky ve svůj prospěch a žijící z peněz daňových poplatníků.

Tak co, dáte si Fofolu?