Když před několika týdny italský ministr odmítl přijmout loď se 630 „uprchlíky“, stejně jako Malta, bylo to Španělsko, které udělalo „gesto“ a loď přijalo.
Italský ministr Salvini byl v tu chvíli ten největší nepřítel lidstva a všichni „pokrokoví“ lidé tleskali Španělsku za „humanitární gesto. Španělsko udělalo gesto, ne nepodobné zvolání německé kancléřky před třemi lety „Wir shaffen das“. S podobnými následky. Španělsko je čím dál tím více zaplavováno uprchlíky a ze španělských měst se ozývá stará písnička, že se jedná o celoevropský problém a měla by to řešit EU. Jako například starosta španělského přístavu Algeciras, který prohlásil, že se stávají novou Lampedusou a řešit by se to mělo na úrovni Bruselu.
Vlastně se to dalo čekat. Informační kanály převaděčské mafie a humanitárních organizací fungují rychle a spolehlivě a jak řekl kdysi Rudy Gulliani, bývalý newyorský prokurátor a starosta, který dostal za mříže jednoho z nejslavnějších mafiánu Johna Gottiho, kmotra jedné z pěti newyorských rodin Gambino. „Mafie bude vždy o krok napřed, zvláště, když jí dáme příležitost“. Evropa dává pašerácké mafii pořád příležitost a dokonce beztrestnost. Stačí jen omílat mantru o lidských právech, mantru o pomoci bližnímu, mantru o nutnosti chránit život člověka, pomáhat potřebným.
V podstatě nic z toho se nedá zpochybnit. Nedá, kdyby. Kdyby se to nezneužívalo. Kdyby tato mantra neznamenala, že se stačí posadit do gumového člunu a telefonicky zavolat loď nějaké „humanitární organizace“, které si dokonce od pašeráků, dle deníku La Stampa a uvedené v deníku aktualne.cz, nechávají platit, že vyzvednou „uprchlíky“. Nejde o lidská práva, nejde o pomoc bližním, ale jen o peníze.
V diskuzích a mnohých článcích můžeme často číst, že je naší povinností pomáhat lidem v nouzi. To je zcela jistě pravda, ale jestliže si někdo tu pomoc vynucuje, tím, že se úmyslně dostane do nebezpečné situace a odkazuje se na hodnoty, které sám neuznává a vyžaduje pomoc, která je nad rámec běžné pomoci? Tedy určitý nadstandard? Jako ve španělském městě Archidona, kdy prvotní nadšení z přijetí „uprchlíků“, vystřídalo rozčarování. Ničení zařízení, protesty, a to za pomoci lidskoprávních aktivistů a důvod jen jeden, uprchlíci byli ubytování v dokončeném vězení, což je prý nedůstojné. No nevím, nemít střechu nad hlavou, bát se o život, tak vezmu zavděk i zemljankou v první bezpečné zemi. Mnozí si řeknou, že asi budova věznice není důstojná. Pokud si to myslíte, tak pro migranty nebyl důstojný ani hotel Bianca ve Vídni, kde za ubytování migrantů vídeňská radnice zaplatila v přepočtu 50 miliónů korun.
Tohle opravdu není o pomoci lidem a jak vidno, většina těch, co utíkají do Evropy o pomoc ani nestojí. Jde jim jen o to, dostat se do Evropy a vynucovat si zde svoje „lidská práva“. A co práva Evropanů? Ti nemají svoje práva? Třeba na bezpečí? Jako třeba lidí na berlínském vánočním trhu? Nemělo by být povinností politiků chránit ty, kteří jim dali k tomu mandát, ty, kteří je platí ze svých daní? Nebo si politici myslí, že když jsou zvoleni, tak už je lidé nemusí zajímat a jdou jen za svým, ve volbách neřečeným cílem? Mnohdy to tak vypadá.
Přes některé představy, pomoc bližnímu nespočívá v tom, že dotyčnému dám dům, kreditní kartu a manželku. Pomoc bližnímu znamená pomoc v jeho základních potřebách spočívajících v tom, aby neměl hlad, nebyla mu zima a měl střechu nad hlavou, případně poskytnutí lékařské péče. Bohužel v současné divoké době sociálních práv mám pocit, že v případě „uprchlíků“ pomoc bližnímu znamená poskytnout dotyčnému tolik, aby měl stejný životní standard jako ten, co pomáhá.
A když se někdo ohání křesťanskou láskou, tak bych měl pro něj také něco“ „Kdo nechce pracovat ať nejí“ jako Ahmad, který žije z dávek v německém městě Pinneberg se svými dvěma ženami a plánuje třetí.
