První křížová výprava trochu jinak

V současném období, kdy se mluví o islámu, se často zmiňují křížové výpravy. Pro některé ukázkou křesťanské kolonizace, pro jiné bojem proti islámu, pro další cesta k obohacení církve a pro některé ukázkou krvežíznivosti církve. 

Jenže se zapomíná na jednu věc. Křížové výpravy neexistovaly. Neexistovaly v době svého vzniku, nikdo je tak nepojmenoval, to až později historici, podle toho, že účastnící byli označeni křížem, je tak nazvali. Samotní účastníci těchto výprav se považovali za poutníky, kajícníky, kteří šli ke Svatému hrobu a při tom se rozhodli vyčistit Jeruzalém od těch, kteří znesvětili Boží hrob.  

Chápu, že pro dnešního člověka je toto nepochopitelné. Ovšem pro člověka tehdejší doby to byl přirozený vývoj událostí.

Všichni, předpokládám, vědí, že popudem k První křížové výpravě bylo vyhlášení výpravy do Svaté země papežem Urbanem II. v Clermontu roku 1095. Méně už se ví, že to bylo na popud císaře Východořímské říše Alexiose, který se obrátil na papeže s prosbou o vojenskou pomoc proti Seldžukům s cílem dobýt zpět ztracená východní území. A ještě méně se ví, že mimo tuto žádost bylo hlavním impulsem zničení Božího hrobu roku 1009 na rozkaz chalífy Chakima a masakry křesťanských poutníků.

Ostatně zde je řeč papeže Urbana II.

........přestože jste všichni syny Božími a přislíbili jste pevněji než kdy jindy dodržovat mír mezi sebou a zachovávat práva církve, nadále vám zbývá vykonat významné dílo. Nově pobízeni božskou nápravou musíte uplatnit sílu své spravedlnosti na další záležitost, která se vás týká stejně jako Boha. Neboť vaši bratři, žijící na východě, naléhavě potřebují vaši pomoc a vy si musíte pospíšit, abyste jim poskytli přispění, jež jim bylo často slibováno. Neboť, jak většina z vás slyšela, napadli je Arabové a Turci a dobyli území Romanie (Byzantskou říši) směrem západním až po pobřeží Středozemního moře a po Helespont, jenž je nazýván Paží svatého Jiří. Obsazovali stále více zemí těchto křesťanů a přemohli je v sedmi bitvách,mnohé zabili a zajali, pobořili kostely a rozvrátili říši.

Jestliže jim dovolíte, aby si tak ještě nějaký čas beztrestně počínali, budou na věrné Bohu dotírat ještě rozsáhleji. Proto já, či spíše Pán, vás usilovně žádá, abyste jako hlasatelé Kristovi uváděli toto všude ve známost a abyste přesvědčovali lidi všech hodností a stavů, pěší i rytíře, chudé i bohaté, aby rychle přispěli oněm křesťanům na pomoc a vyhladili to proradné plémě ze zemí našich přátel. Říkám to těm, kdo jsou přítomni, přitom však je to míněno i pro ty, kdo jsou nepřítomni. Navíc to žádá Kristus.

Všichni, kdo zemřou na cestě, ať už po souši či po moři, nebo v bitvě s pohany, získají okamžité odpuštění hříchů. Toto jim zaručuji skrze moc boží, která je mi svěřena. Ó, jaká potupa by to byla, kdyby takové opovrženíhodné a nízké plémě, jež vyznává démony, si podrobilo lid, jenž chová víru ve všemocného Boha a vstupuje ve slávu se jménem Kristovým! Jakými výtkami nás postihne Pán, jestliže nepomůžete těm, kdo spolu s námi hlásají křesťanské náboženství!

Nechť ti, kdo uvykli nespravedlivě vést soukromé války proti věřícím, nyní vystupují proti nevěřícím a ukončí vítězstvím tuto válku, která měla být zahájena už dávno. Nechť se ti, kdo byli po dlouhou dobu lupiči, nyní stanou rytíři. Nechť ti, kdo bojovali proti svým bratrům a příbuzným, nyní řádně bojují proti barbarům. Nechť ti, kdo sloužili za malý plat jako žoldnéři, nyní obdrží odměnu věčnou. Nechť ti, kdo se opotřebovávali na těle i na duchu, nyní pracují pro dvojnásobnou čest. Hle! Na této straně budou zarmoucení a chudí, na oné bohatí, na této straně nepřátelé Pána, na oné jeho přátelé. Ať ti, kdo půjdou, neodkládají cestu, nýbrž propachtují své důchody a shromáždí peníze na své výdaje, a jakmile pomine zima a nastane jaro, nechť se horlivě vydají na cestu, na níž jim průvodcem bude Bůh.

Možná si někteří položí otázku, proč to Evropě tak dlouho trvalo. Inu, trvalo i netrvalo. Je třeba si uvědomit, že informace se šířily velmi pomalu, to je jedna věc. Druhou věcí bylo to, že katolická církev uznává válkou pouze obranou a nikoli útočnou. A i První křížová výprava byla předmětem disputací a různých názorů, zda je možné válčit jen na obranu víry a křesťanských hodnot.

To všechno je pochopitelné v kontextu toho, že se křesťanský svět 400 let bránil islámským nájezdům a za celou dobu sám na islámskou civilizaci nezaútočil. Spravedlivá, obranná válka byla dovolena, dovolena jako nutné zlo.

Jestliže se papež Urban II. rozhodl vyhlásit ozbrojenou výpravu, který svým charakterem byla útočná a přesto obranná, tak k tomu měl svoje důvody, podložené svědectvími poutníků, papežských diplomatů a východních křesťanů. Bylo to rozhodnutí, které nevzešlo ze dne na den, ale po dlouhých teologických úvahách, kdy se zvažovalo co je pro a co je proti. Co je a co není ospravedlnitelné. Nakonec převážil názor, že křesťanský svět musí nějak zareagovat na agresi islámského světa.

Dnes většina historiků už nehlásí, že křížové výpravy byly dobyvačné. Byly reakcí na stávající stav. A hlavně byly reakcí na to, co tehdejší člověk vnímal velice citlivě a tím bylo zničení toho co tehdejším lidem bylo svaté. Dokud se muslimové snažili dobýt Evropu, tak se Evropa bránila. Jakmile zničili to, co pro křesťany bylo svaté a počátek jejich víry, tak se k tomu tak postavili a došli až k Jeruzalému, který dobyli a obnovili chrám Božího hrobu. Nevedla je k tomu nenávist k muslimům, nevedla je k tomu hamižnost, ale jen a jen víra v Ježíše Krista.

Ostatně i to vyvraždění Jeruzaléme je jen legenda, která se nezakládá na pravdě. Jak uvádí snad největší historik 20 století Le Goff. "Počet obětí je nadhodnocován. Nelišil se od počtu obětí při jiném dobývání měst"

Zajímavé v této situaci je, že z Jeruzaléma před příchodem křižáků byli vyhnání křesťané. Pseudohumanisté to interpretují tak, že na tom je vidět, jak si muslimové křesťanů vážili a chtěli ochránit jejich živit. Skutečnost je však taková, že muslimové se chtěli zbavit páté kolony. Na druhou stranu, když Španělé vyhnali , ze stejného důvodu, židy a muslimy, tak je to stejnými lidmi interpretováno jako křesťanská nesnášenlivost.

Možná nic z toho není podstatné, až na jednu věc. Tehdejší Evropany spojovala víra v Krista a tuto víru a svoje hodnoty šli bránit, bojovali za ně. A co spojuje dnešní Evropany? Troufám si říci, že nic. A  je velkým štěstím, že v tehdejší době nebyla Evropská unie, jinak by křižáci nedošli do Jeruzaléma, ale do Brusele.