Multikulturalismus se vyprázdnil, islám už není náboženství míru, co včil? Diverzita?

Musím se obdivovat novodobým sociálním a kulturním inženýrům. Jakmile je nějaká jejich idea zprofanovaná, přijdou s novou definicí a novým názvem. Něco, jako když se Evropská ústava změnila na Lisabonskou smlouvu.

Kulturní diverzita, jako pojmenování pro společnost, kde žijí lidé různých kultur a náboženství se používá již delší dobu. Nicméně nebudí takové emoce, jako multikulturalismus, protože svým způsobem je to neutrální pojmenování, přestože obsahově stejné, stejně jako jsou problémy soužití různých kultur a snaha o prosazování svých náboženských a kulturních zvyklostí v hostitelských zemích. U nás je případ školaček zdravotnické školy, kdy byly údajně vyhozeny, díky svým šátkům o což se zajímala i ombudsmanka ČR.  U nás soudy rozhodly, že se nejednalo o diskriminaci a přiklonily se na stranu školy.

To ve Švédsku, jak uvádí stránky ochrance.cz, což jsou stránky Ombudsmana ČR, švédské úřady vyplatily mladíkovi odškodné 30 tisíc švédských korun za to, že pracovnice městského úřadu v Trollhättanu po něm požadovala podání rukou, což se neslučovalo s jeho náboženským přesvědčením (je asi jasné jakým) a dotyčná pracovnice byla pokárána, že nerespektovala kulturní rozmanitost. Rozuměj, kulturní diverzitu. Jaký to opak oproti rozhodnutí švýcarských soudů, které rozhodly, že muslimští studenti jsou povinni podat ruku své učitelce a nemohou se vymlouvat na své náboženství. Dvě země, dva přístupy. Jedna země respektuje zvyky příchozích a potlačuje vlastní a druhá po příchozích vyžaduje respekt k vlastním zvyklostem.

Je mi jasné, která země bude v očích sociálních "Dobromilů" zemí zaslíbenou a která zemí xenofobní. Ale tak už to je, nejde se zavděčit všem, a proto existuje univerzální právo, které platí pro všechny, stejně jako každá země má svoje vlastní sociální a kulturní zvyklosti, což je ovšem pro "Dobromily a Dobromilky" také problém. Někdy mám pocit, že tito lidé do údajné diskriminace etnických a náboženských menšin exponují svojí zakomplexovanost a neschopnost se vyrovnat s určitými pravidly a vlastním postavením ve společnosti a jejich boj za práva druhých je vlastně jejich boj za jejich uznání ve společnosti a dodávání si sebevědomí určitým pocitem vlastní důležitosti a společenskou nepostradatelností v tomto boji.

Velice dobře si pamatují, kdy se objevily řeči o tom, že islám je náboženství míru a činy teroristů nemají s islámem nic společného. Bylo to po jedenáctém září 2001, kdy skupina arabských muslimů zavraždila přes tři tisíce lidí v New Yorku, Washingtonu. V té době se začaly objevovat články a prohlášení o islámu, jako náboženství, které miluje mír, je pozitivní a tolerantní. Ostatně i Georg Bush, který vtrhl na základě útoků z 9/11 mluvil o islámu jako o náboženství tolerance. Pochopitelné, obchodní partneři, ale také islámští voliči, byť muslimů je v USA asi jedno procento. Pro ostatní to byla obhajoba jejich multikulturní ideje. Tenkrát se poprvé objevilo, že tento čin muslimů, nemá nic společného s islámem. Pamatuji si však, jak tenkrát americké televize přinesly obrázky slavících muslimů z arabských zemí.

Svět se změnil, dnes už nejde o obhajobu těchto „konfliktů“ Orientu a Okcidentu na základě toho, že dotyční neměli s islámem nic společného. Vytáhl se nový kalibr, náhle se radikalizoval, pil, bral drogy, byl to děvkař, byl psychicky nemocný  Nemohl to být muslim a nemohl znát Korán. Nová pojmenování, snaha o nový obsah téhož. A stará snaha o vyvinění, aby nebyl poškozen obraz ideální společnosti alá obrázky Svědků Jehovových.

A k čemu to vede? Jen k tomu, že střet civilizací a náboženství se přenesl do roviny právní, kdy kritika se stává trestným činem spadajícím pod rasovou a náboženskou nesnášenlivost, což vede k frustraci ve společnosti a bohužel, každý čin, jako v Itálii střelba na imigranty, je pak vydáván jak znak rostoucího extrémismu. Co na tom, že předtím tam byla zavražděna a rozčtvrcena mladá Italka africkým imigrantem? 

Není však někdy tento „extrémismus“ znakem zoufalství, který je špičkou ledovce, občanů s politiky, kteří nejsou schopni řešit problémy? A problémy nejsou schopni řešit proto, aby se pojmenováním problémů nestali terčem útoků „Dobromilů a Dobromilek“? Protože kolik politiků stálo za svým odvážným prohlášením a kolik jich vzalo své prohlášení zpět, případně řeklo, že jejich prohlášení bylo vytrženo v kontextu, po protestech na Facebooku a Twitteru?

Dali by se spočítat na prstech ruky po přejezdu cirkulárky.