To, že většina českých muslimek přestoupila na islám až po té, co se zamilovaly do arabského chlapce je celkem známá, i když mediálně moc nezajímavá věc. Ostatně tak je to s většinou konvertitek na islám po celé Evropě.
V angličtině existuje zkratka „MMD“ „My Mohamed is Different“. Můj Mohamed je jinačí. Označuje se tak vztah evropské ženy, která se zamilovala do muslima a vzhledem k okolí se snaží toho svého milého ukázat jako toho nejlepšího na světě. Až by člověk zaplakal nad jeho laskavostí. Od toho je jen krůček k přijetí k islámu. Zvláště, pokud se taková zamilovaná slečna dostane do požehnaného stavu.
Když v roce 1988 vyšla kniha s názvem „Not Without My Daughter“ v českém překladu „Bez dcerky neodejdu“ od Betty Mahmoody, tak šokovala nejen svojí otevřeností, ale zároveň se stala trnem v oku zastáncům islámu, konvertitek k islámu a multikulturním nadšencům. Zároveň však pomohla jiným ženám, které se ocitly v její situaci. Ne náhodou je tato kniha mezi českými muslimkami dodnes nenáviděná. Stejně jako české muslimky a všeobecně česká islámská komunita nemá v lásce dvě nejznámější odpadlice od islámu. Jednou z nich je Béatrice Radosa a druhou Pavlína Bitarová.
Zatímco Pavlína zmizela z veřejného prostoru, přestože před lety byla jednou z hvězd dokumentu České televize o českých muslimech, tak Béatrice dost často provokuje ve svých blozích a dává najevo pohrdání islámem. Ne muslimy. Islámem, který z lidí dělá otroky Koránu a Mohameda, kde se nesmí myslet mimo vymezený rámec Koránu, Hadithu a životem proroka Mohameda. Můžeme si o těchto dvou ženách myslet cokoliv, ale podstatné je, že to co říkají, se shoduje s tím, co říkají všechny ženy, které si vzaly muslima a nakonec našly odvahu nejen odejít z toho vztahu, ale i o tom vztahu mluvit.
Nejsou jediné. Parlamentním listům poskytla rozhovor mladá česká žena, která se zamilovala do syrského muslima. Její příběh kopíruje příběhy všech žen, které se odvážily promluvit o svém vztahu s muslimem. Jako by na začátku byla pohádka s chápajícím princem a na konci peklo. U všech žen se opakuje stejný scénář. Slova lásky, chápání a nakonec konverze k islámu a domácí teror. Mnohé české muslimky to znají, ale s ohledem na děti, mlčí.Média a politici toto přehlíží.
Když dá chlap v afektu ženě facku, tak je to domácí násilí. Feministky si mohou urvat rty, jak řvou a protestují. A přitom to je něco, co je v evropském právu trestné a nikdo to neobhajuje. Když se to týká islámu tak je ticho. Mrazivé ticho. Ticho občas protržené apologety islámu a islámskými představiteli, že v Koránu se jedná o symbolické bití zubním kartáčkem. Ten ovšem v době Mohameda neexistoval a Korán jasně mluví o podřízenosti žen a jejich bití.A když o tom některá žena promluví, tak je osočována.
Je docela divné, že když se jedná o islám, jakoby práva žen, „Deklarace o lidských právech“ přestaly existovat. Protože kdo chce být za nacistu, rasistu, fašistu, xenofoba a islamofoba?
