Evropě hrozí nebezpečí v návratu bojovníků Islámského státu

Kdyby byl svět podle multikulturalistů, tak dnes posloucháme muezzina z mešity a ženská práva by byla zúžena na průzor v burce. Naštěstí jsou zde „extrémisté“ a „populisté“, kteří těm ideově a humanisticky vyspělým „hází“ klacky.

Nikdo dnes nedokáže říci, kolik žije v Evropské unii muslimů. I kdyby to bylo pět  procent tak je to celkem 25 milionů obyvatel Evropy. Relativně celkem zanedbatelný počet vzhledem k celkovému počtu 510-ti milionů obyvatel EU. Z tohoto množství 44 procent vyznává „fundamentální“ islám. To je jedenáct miliónů obyvatel. Jedna třetina muslimů je ochotna použít násilí pro obranu islámu. To je  přes sedm milionů obyvatel. Mimochodem obrana islámu je v islámském učení široký pojem. Protože útok na islám je i odmítnutí konverze k islámu.  Přes 75% procent muslimů ve Francii by si přálo právo šária jako hlavní zdroj práva, tedy nejen jako náboženský, ale také společenský normativ. V Německu to je prý jen patnáct procent.

Nechci a nebudu polemizovat s výzkumem, který zveřejnily Evropské hodnoty. Spíše se chci zamyslet nad tím, co není řečeno. Proč to Evropa nechala dojít tak daleko? Proč se proti tomu účinně nebrání? Osobně si totiž myslím, že čísla, která zveřejnily Evropské hodnoty jsou podhodnocená, vzhledem k tomu, že Evropa je vždy překvapená útoky tichých a ochotných „kluků“, kteří snad dokonce pomáhali babičkám přes přechod. Ale jinak to nebyli praví muslimové. Někteří z nich brali drogy, pili alkohol a proháněli děvčata. Ve ValMezu máme několik muslimů. Nevím zda berou drogy, ale děvčata prohání a chlast jim není cizí. Stejnou zkušenost mám i z Kanady z Winnipegu. Tedy pokud nepotají dalšího muslima. Pak jsou docela „ortodoxní“.

Státy Evropské unie nemají přehled kolik muslimů od nich odešlo bojovat do řad Islámského státu, nemají přehled kolik muslimů sympatizuje s Islámským státem. A hlavně nevědí, jak to řešit. Problém je nejen v tom, že možná Německo má hrubou představu kolik muslimů odešlo bojovat do Sýrie za Islámský stát, ale již nikdo neví, kolik muslimů v Německu tyto „bojovníky“ podporuje a sympatizuje s nimi. Ve Švédsku mají jasnou představu. Bojovníci Islámského státu dostanou školení a bude vše vyřešeno. Nejspíše je nebude školit medvídek Pú, protože jeho kamarád je prasátko. Osobně mi to připadá směšné, zvláště když i dnes je touha zavírat a odsuzovat pomalu stoleté lidí za zločiny v Druhé světové válce. 

Ti bojovníci z Islámského státu se nevracejí proto, že by jím došlo, že páchají zlo, ale proto, že Islámský stát, jejich ráj na zemi, skončil a vědí, že v Iráku, Iránu, Rusku, Sýrii by je nečekalo nic lepšího než trest smrti. Ostatně jak se o tom nedávno přesvědčila jedna zapálená „německá“ muslimka. Vracejí se proto, že vědí, že nebudou vydáni do zemí, kde jim hrozí trest smrti a proto, že současná Evropa bude mít snahu je „pochopit“ a mají zde větší šanci být rychle na svobodě. Humanismus nade vše, i kdyby to mělo stát lidské životy. Prostě člověk nade vše. Jen tam nějak chybí člověk, ale převládá ideologie. Ostatně jako v každé ideologii, která se ohání člověkem a jeho právy. To už bylo patrné během Francouzské revoluce, kdy skončil na gilotině každý, kdo nesouhlasil s myšlenkami, která ta revoluce přinesla a nakonec dospěla k první plánované genocidě v dějinách lidstva ve Vendee. 

Ve smrti člověka neexistuje pointa. Jen smrt. V životě společnosti, národa je smrt jen dočasnou kapitolou, ovšem za jedné podmínky. Pokud ta společnost si nezvolila smrt jako konec vlastních dějin. Společnost, která řeší kolik existuje sexuálních osobností, společnost, která řeší kdo má ustoupit silnici, zda cvrček anebo člověk je rozhodně „vyspělá“ a nemá žádné jiné problémy. Mimo lidí, kteří to kazí vtíravými otázkami.